Můj psycholog mi říkal, že zbláznit se můžu jen jednou. Nevím, kdy se to stalo, ale rozhodně se odmítám považovat za produkt nějaké normy, jsem naopak velmi hrdá na to, že normální nejsem.

A možná i to přispělo k tomu, že jsem prostě odmítla na deprese brát jednoduše léky a existovat s tím dál jak to jde a přímo jsem svým lékařům řekla, že nechci problémy skrývat, ale řešit. Naštěstí to v mém případě takto skutečně šlo udělat a místo léků jsem nastoupila na psychoterapeutický pobyt na měsíc a půl.

Pobyt v nemocnici na oddělení psychiatrie… no prostě blázinec… nebo ne? Při prvním setkání s mojí skupinou jsem mnoha lidem psala, že můj první dojem je, že nejméně normální lidi na celém oddělení jsou terapeuti. Pacienti, nebo správněji klienti byli stejně jako já docela obyčejní lidi, možná trochu citlivější, hodnější nebo prostě s horšími životními zážitky. Rozhodně žádní blázni, i když jsme se všichni svorně a rádi do této role vžívali.

Výcvik začíná

Program dne se zpočátku zdál velmi jednoduchý a skoro prázdný, přesto jsem první týden únavou skoro celý prospala. Program začíná rozcvičkou v 7:00 – k tomu se ještě vrátím, dopoledne mě čekala 1,5 hodinová skupinová terapie nebo arteterapie (tvořivá terapie) a pak střídavě k tomu cvičení paměti a pozornosti, otázky a odpovědi s psychiatrem nebo psychologem, psychodrama – tedy přehrání předem nacvičeného krátkého divadla a další den dramaterapie – tedy terapie s přehráváním různých scének a rolí. Odpoledne už pak bylo obvykle ve znamení relaxace, tělocviku (velmi lehkého) a jednou týdně odpoledne neverbální terapie na 1,5 hodiny… což považuju za jednu z nejzajímavějších částí celého pobytu. Program končil mezi 14: 00 a 15:00. Teprve potom jsme dostali k dispozici mobilní telefony – mimochodem dobrá odvykačka na mobil.

6 týdnů intenzivní práce na sobě… pokud se dokážete oprostit od prostředí nemocnice, začne to vypadat jako intenzivní osobnostní výcvik. Alespoň já to tak vnímám. A jsem přesvědčena o tom, že by to každému jednotlivci neskutečným způsobem prospělo. Totiž, kdo nepotřebuje zjistit, kým skutečně je, umět se vnímat, vědomě uvolnit, zjistit svoje strachy a bloky a naučit se na sobě pracovat, komunikovat o svém nitru, hledat řešení sám v sobě? Podle mě naprosto všichni a opakovaně. Dobrá zpráva je, že mnohé techniky jsou skutečně jednoduché a může se je naučit nebo i bez nějakého velkého učení prostě provozovat skutečně každý.

Rozcvička nebo roztancovačka?

Příkladem budiž ranní rozcvička na 15 minut. Někdy klasická, jako ve škole. Častěji ale taneční. Pustíte si libovolnou hudbu a necháte svoje tělo prostě ožít hudbou. Něco, co na začátku pobytu nedokáže skoro nikdo. Totiž podvědomé bloky v našich duších jsou velmi často propojeny s bloky tělesnými, nebo bloky k pohybu. Důležité je si uvědomit a opakovat, že žádný pohyb není špatně. Naopak. A kdo neumí cítit sám sebe, neumí žít. Tuto větu jsme opakovaně slyšeli a mě to brnklo na vnitřní správnou strunu hned napoprvé… AHA! To je ono! Jen si postupně uvědomovat pohyb od prstů u nohou, přes chodidlo, nárt, holeň, lýtko, koleno, stehno, pánev, trup do rukou a až k hlavě… 15 minut, to jsou 3 – 4 průměrné písničky. Opravdu jakékoli, nejde o to, aby se na ně dalo extra dobře tančit, jde jen o to přestat na chvíli myslet a nechat si tělo unášet hudbou.

Na začátku to pro mě bylo strašně obtížné, dokonce mě z toho i všechno jaksi bolelo, jak jsem byla zatnutá a pohyby jsem dělala tak nějak násilně. Ale postupně jsem si dovolila se hýbat uvolněně bez stresu, co si pomyslí ostatní, bez strachu že se nehýbu do rytmu, bez kontroly každého svého pohybu. Dokonce jsem se i přistihla, že se na hudbu hýbu i bez hudby 🙂 Tento návyk rozhodně chci přenést do svého běžného života! Tancem proti ztuhlosti. Zajímavé také je, že „jen“ tanec vede ke zvýšené pohyblivosti například v oblasti páteře. Samostatně si taneční rozcvičku doplňuju protažením přes pozdrav slunci. Dohromady to má až nevídaný efekt. Skvělý! Opravdu doporučuju si každý den ráno po hygieně na 15 minut zatančit. Není lepší způsob jak nastartovat dobrý den.

Skupina

Skupinová terapie je kapitola sama pro sebe a pracuje pro vás dokonce i tehdy, když moc nemluvíte… nebo si neumím jinak vysvětlit bolest hlavy po tomhle někdy i zdánlivě naprosto nenáročném sezení a povídání s 5 – 6 dalšími lidmi. Smyslem skupinové terapie, je získat zpětnou vazbu od ostatních. Často taky částečná nebo úplná identifikace s životy druhých – zjištění že TO prožívá i někdo jiný. Vzájemné sdílení taktiky a zkušeností pro překonání nějakých problémů… je v tom velká síla.

Podvědomí komunikuje kresbou

V arteterapii se k cestě do vlastního nitra využívá metod provázených s tvořivostí v našem případě obvykle kreslením. A následně rozebráním – opět skupinově, pocitů a asociací při výrobě díla. Někdy se pracuje s předtištěnými obrázky, které se různě domalovávají nebo jen vybírají. Je zajímavé pozorovat své vlastní podvědomí, jak samozřejmě nabídne odpovědi na otázky, na které byste si sami odpověď nikdy nedokázali najít. Nebo dokonce předloží ty správné otázky. Takže třeba najednou zjistíte, že vůbec nevíte, proč něco celý život děláte tak, jak to děláte… Vizualizace vlastních vnitřních nastavení je zvědomňuje a to, co je vědomé už je snadněji ovlivnitelné. Celkově mi právě tahle terapie odkryla mnohá tajemství. Ke kvalitní arteterapii potřebujete někoho, kdo vás jí provede. Samostatně to moc nejde, nefunguje totiž, pokud o svém výtvoru nemluvíte. Výraznou pomocí a inspirací také je zpětná vazba ostatních na váš výtvor.

Život je potřeba umět sehrát improvizovaně

Psychodrama a dramaterapie jdou ruku v ruce a jsou určeny k přehrání jakýchkoli situací. Například jedno z prvních témat na Psychodrama bylo: „Na nádraží“ Běžná situace, kterou jsme okořenili sehráním rolí, jako rodinka s křičícími pěti dětmi, kapesní zloděj, bezdomovec na lavičce, důchodce s holemi, opilý průvodčí atd. Scénka trvala tak 10 minut a celá naše domluva byla pouze rámcová, jinak totální improvizace. Divadlo se obvykle natáčí, takže si pak každý může prohlídnout sám sebe nebo prostě celkovou atmosféru prožít ještě jednou jako divák. Po odehrání scénky si hrající navzájem řeknou, jak se jim daná role hrála, jak se v ní cítili, jestli pro ně byla vlastní nebo si zkoušeli něco, co obvykle nedělají a jak se v nezvyklé roli cítili. Tohle je opravdu dobrý nápad na společenská setkání s přáteli. Je to zábavné, je to přínosné a je to i snadné. Jako rekvizity stačí pár židlí a sem tam nějaký ten svršek nebo třeba prostěradlo. Natáčet se dá na všudypřítomné mobily. Příprava se dá domluvit během půl hodiny… Rozhodně hodlám vyzkoušet v různých skupinách přátel něco takhle sehrát a rozebrat.

Dramaterapie je více hloubková a může navazovat na psychodrama. Rozehrávají se jednotlivé situace více do hloubky. Nebo více cíleně na jednotlivé problémy konkrétních lidí nebo skupin. Zkoušejí se varianty… K tomu už průvodce obvykle potřebujete. K některým hrám, ale ne. Ono i obyčejné napodobování, kterým se rády baví děti, je výborný terapeutický nástroj, pokud si o tom pak popovídáte. Taky hra na překvapení má velmi hluboký smysl a způsobuje radost hrajícím i obdarovaným. Hraje se tak, že jeden jde za dveře a zbytek skupiny se domluví na nějakém představení, které pro něj sehrají jako příjemné překvapení… Mě třeba skupina zcela překvapila novým koněm, na kterém jsem se dokonce projela 🙂 velmi příjemný zážitek. A zajímavý nápad na společenská setkání s přáteli.

Mozek miluje zábavný trénink

Kognitivní cvičení – neboli cvičení paměti a pozornosti jsou cvičení, která si opravdu můžete dělat i sami. Patří sem cvičení, jako najdi deset rozdílů, kolik slov vytvoříš přesmyčkou, a další jazykové hlavolamy, křížovky, hry se slovy… Skoro v každém dětském časopise najdete nějakou spojovačku, bludiště, hlavolam nebo osmisměrku. Tak cvičení mozku zdar… Stačí mít po ruce tužku. Dokonce ani nepotřebujete časopis, dejte si třeba za úkol vymyslet co nejvíce slov na téma les za 10 minut. Prostě všechno co vás napadne, když se řekne les – počínaje stromy a konče třeba obědem pro dřevorubce. Další zajímavé cvičení je na náhodná slova vymyslet příběh, čím vtipnější tím lépe. Mimochodem osvědčená technika paměťových mistrů. Myslím, že následující příběh si budu pamatovat do smrti: „MANDARINKA si pomyslela, že je DOBROTA, skočila v LESe na PARNÍK a odletěla za ŠTĚSTÍm.“ 😀

Relaxace má pravidla

V rámci relaxace se nám střídali dvě různé techniky, které se doplňují. Shultzův autogenní trénink v leže a Jacobsonův trénink napětí a uvolnění v sedě. Obě techniky je možné se naučit a provozovat je samostatně. Autogenní trénink je metoda, která velmi efektivně pomáhá ke zvědomnění, uvolnění a při jejím zvládnutí léčí mysl i vnitřní orgány tedy tělo. K jeho naučení se dokonce pořádají kurzy. Naprosto výborný je pro nespavce, skoro všichni jsme při něm alespoň na chvíli usnuli a to během několika minut. Rekordmani usinali už při druhém slovu předčítajícího. I když správně se při něm samozřejmě neusíná 😉 Jacobson je trochu jiný, ale pro všechny ztuhlivce velmi dobrý, pomáhá totiž s uměním uvědomit si napětí v jednotlivých částech těla a vědomě je uvolnit. Velmi prospěšné pro moje časté mračení, zatnuté zuby a podobné zatuhlosti, kterých si na sobě často ani nejsem vědoma.

Cvičit stačí i málo hlavně opakovaně

Nesmím zapomenout se zmínit o LTV neboli léčebném tělocviku. Pro lidi, kteří se hýbou tak poměrně snadné neintenzivní cvičení, ale vyskytly se v něm i velmi zajímavé prvky. Například s jednou krátkou tyčkou se dá vymyslet neskutečné množství cviků založených na protahování nohou prostorem mezi rukama a tyčkou… další objev pro mě je frekvenční žebřík. Pomůcka používaná profesionálními trenéry. A slouží k velmi zajímavému a zábavnému cvičení koordinace pohybů. Určitě mám v plánu použít. Mimochodem děti, jak jinak, zcela intuitivně stejným způsobem využívají jakékoli vzory na zemi, třeba dlaždice… určitě jste to někdy dělali taky, že jste šlapali jen na ty neprasklé, nebo tmavé nebo nějak jinak jiné.

Když jsou slova navíc

Jako poslední se rozepíšu o neverbální terapii. Cvičení byla velmi různorodá, jak napovídá název, nemluvilo se u nich kromě jakési zpětné vazby na konci nebo na vyzvání. Pro mě rozhodně nejhlubší a nejzajímavější část celého pobytu. Jednu hodinu jsme strávili jógou smíchu. Byl to zrovna den, kdy jsme v dopoledních hodinách řešili náročná témata a všichni z nich byli špatní… špatná atmosféra se šíří rychle a snadno. Všichni jsme měli stažené obličeje, mračili se, byli jsme nesví, unavení… Přesto se nás poměrně hodně rozhodlo smích vyzkoušet a výsledek byl naprosto fenomenální… i ti nejvíce zatnutí lidé odcházeli s nádherně vyhlazenými obličeji, klidní a pro tuto chvíli bezstarostní. Byl to tak nádherný zážitek, tak energetizující, že jsem se téměř okamžitě rozhodla, že tohle chci dělat, pro sebe i pro ostatní a ještě ten den jsem se přihlásila na instruktorský kurz jógy smíchu. V dalších hodinách neverbální terapie jsme pracovali s bubny, pastelkami, pohybem, chůzí, relaxací, tancem a dalšími všemi možnými technikami kromě řeči. Řeč nás v mnohých směrech limituje. Také často brání našemu vlastnímu sebevyjádření, dává významy tam, kde být nemají a bere je tam, kde jsou potřeba… často pak nerozumíme ani sami sobě, jak se snažíme rozumět slovům, nebo neumíme dát do slov naše nitro a neumíme pocity ani vyjádřit jiným způsobem a okolí v nás pak neumí číst. S tím vším neverbální terapie pracovala a pro mě osobně to bylo naprosto nejpřínosnější.

Zkuste si třeba jen tak chodit a uvědomovat si to, měňte tempo svojí chůze, směr… soustřeďte se jen na chůzi, uvědomujte si nohy, chodidla, pohyb, sledujte, jak se kdy cítíte, co to s vámi dělá, co je vám příjemnější, přemýšlejte proč. Vědomá chůze je zajímavé cvičení pro sebeuvědomění. Pro cvičení vnímání přítomného okamžiku. Zkuste jít, co nejpomaleji možná zjistíte zajímavé věci o rovnováze, stereotypech a podobných životních souvislostech. Jiné zajímavé cvičení bylo taneční… hýbat se na hudbu bez přemýšlení a na každé cinknutí trianglu změnit svůj pohyb a neopakovat se. Při desátém cinknutí jsem to trochu víc začala rozjíždět, protože přízemní šlapání zelí na deset způsobů je opravdu tak asi vrchol variací a bylo potřeba třeba aspoň pro změnu zapojit ruce… Při třicátém cinknutí už to byla opravdu jízda tedy pro mě… protože prostě tolik variací není možné vymyslet, pokud opravdu nezapojíte celé tělo. Šlo jen o to si to dovolit. Cvičení mělo velmi zajímavý vhled do našich každodenních životů. Totiž máme tendenci na změny nereagovat nebo stereotypně opakovat řešení, která ale mnohdy nefungují. Šlo o to uvědomit si, že na změny můžeme reagovat jinak. Že změna vnáší do našich životů více života samotného.

Rozhodně to stálo zato

Pro sebe jsem si odnesla mnoho intenzivních zážitků, dovolila jsem si spoustu věcí, ke kterým bych jinak hledala mnohem delší a složitější cestu. Zjistila jsem, že být normální je nesmysl… i když pro mě vždy byl, ale dovolila jsem si to sama o sobě uznat, jako kvalitu nikoli jako defekt. Celkem hrdě se k absolvování tohoto „pro blázny“ určeného tréninku nebo výcviku hlásím a vřele bych ho doporučila všem bez výjimky, tedy i těm kdo jsou zdraví… vlastně těm kdo zatím neřeší žádné závažné životní situace úplně nejvíc, techniky, které se člověk učí tak jaksi dodatečně jsou účinné jako léčba, ale mnohem účinnější jako prevence… bohužel se je nějak neučíme tehdy, kdy je akutně nepotřebujeme a to je velká škoda. Jak jsem naznačila u jógy smíchu, hodlám s tím začít aspoň trochu něco dělat. Musím dodat, že jako léčba byl pobyt úspěšný minimálně v tom, že jsem si už v polovině dokázala představit, že se vrátím do práce. Jsem tedy od teď znovu práce schopná (systém jásá 😉 ).