Teď popíšu druhý případ – zcela jiný. Azík je kanárský podengo/podenko (podenco canario), který se jako čerstvě dospělý dostal do útulku v Saře na kanárském ostrově Lanzarote. Do útulku se dostal zřejmě proto, že nebyl žádoucí pro lov – lovil v nějakém ohledu špatně nebo a to mnohem pravděpodobněji se na lovu ztratil. Pes, který se na lovu ztratí, je pro lovce bezcenný, dochází tak k jakémusi přírodnímu výběru těch nejzdatnějších lovců – pomocníků člověka a tyto případy ani nemám lovcům příliš za zlé. Nic to nemění na faktu, že nepovažuji za sebe za správné psa nehledat, ale chápu, že se může stát, že ho prostě nenajde.

Z útulku

Než se dostal k nám (mně a sestře), pobyl v útulku asi půl roku. Do útulku se dostal hubený a hubený – velmi hubený a slabý se dostal i k nám. Azík je velmi, velmi, velmi citlivý pes. Silně vzrušivý – tím myslím, že k vyvolání jakékoli jeho reakce stačí velice malý impuls. Poměrně netypicky vzhledem k plemenné příslušnosti je i velice citlivý k sebemenší bolesti. Přesto v zápalu lovu typicky je schopen bolest nevnímat. Azík velice pravděpodobně získal nějakou velmi špatnou zkušenost s mladými muži – panicky se jich bojí, zejména pokud jsou ve skupině. Pokud je někde slyší, bojí se do takové oblasti i jen jít. A to do té míry, že se nám v prvních letech našeho soužití i plazil pryč…

Navíc vyrůstal v podmínkách naprosto nepodobných světu, kde žije teď… pamatuju si, když jsme ho s obrovskou boulí na hlavě, kterou si sám způsobil v letadle o přepravku, dovezli domů a on poprvé v životě uviděl psí hračku. Nemohl uvěřit svým očím a uzel je od té doby věc, která je pro něj neúžasnější kořistí… s pečlivou důsledností ho rozebere do poslední nitky (nutno podotknout že celá operace zabere pouze pár desítek minut).

Samostatný

Azík byl od začátku viditelně zvyklý starat se venku sám o sebe. Nepotřeboval doprovod a nepotřeboval se držet smečky… nikdy. Tak nějak ze zvyku nás následoval, pokud se mu to hodilo, ale dost pravděpodobně by prostě odešel někam jinam, pokud by vyplynulo z momentálních potřeb nebo touhy, že jeho místo je pro teď jinde. (Proto si myslíme, že se ztratil) Vazbu na člověka měl velmi rozporuplnou… projevoval od začátku vášnivou radost až mnohdy bolestnou vzhledem k jeho všudy přítomným kostem a zároveň opatrnost až panický strach při čemkoli co vyhodnotil jako „nebezpečí“ (prudší pohyb ruky, upřený pohled… jakýkoli pohled jeho směrem a často dokonce i jakýkoli vnitřní tlak i když nebyl mířený na něj.) Lekal se všech nárazových zvuků – kdykoli něco třeba spadlo. Často se nám taky na začátku stávalo, že pokud se nachomýtl k vyžadování dodržení nějakého pravidla u naší naopak velmi tvrdé, dominantní a mentálně odolné feny, tak se roztřásl a počůral… přitom šlo „pouze“ o mentální tlak a ke všemu ani nemířený na něj.

To je Azík, pes velice vstřícný, vznětlivý. Nesocializovaný na úzký vztah k lidem a normální evropské městské poměry. Navíc s velmi špatnými zkušenostmi s mladými muži, muži obecně nebo dětmi. Všech těchto kategorií se při příchodu k nám velmi bál. Azík nikdy nebyl naučený opřít se o svého člověka… totiž on vůbec nevěděl, co to je, mít svého člověka. Přesto celou svojí duší po tom toužil – říkala nám to jeho náruživá radost ze setkání s člověkem, pokud to byl někdo, koho se nebál. Radost, kterou kamarádka, která nám ho dohodila, popsala slovy: „Když jsem ho vyzvedávala, radostí mi totálně pročůral tenisky.“ V době, kdy k nám přišel, byl absolutně nesebevědomý – čůral obvykle v podřepu jako feny. Pro úplnost informací o něm – je kastrovaný.

Špatné zkušenosti

Z našich dosavadních zkušeností jsme věděli, že situace kolem jeho strachu z lidí by se měla postupně zlepšovat – jenže se tak nedělo… dělo se totiž to, že přes léto, kdy byl větší pohyb lidí v místech, kam jsme chodili, si jakž takž zvykl, v zimě si zase odvykl. Na jaře dalšího roku jsme řešili úplně stejnou paniku jako na začátku – žádný posun k lepšímu. Z toho jsme byly opravdu zoufalé. Azík se naučil, že má poslouchat, ale nedělal to rád. Přišel, ale prostě jen proto, že musel. Navíc v případech, kdy bylo nutné, aby poslechl, na něj nebylo možné „přitlačit“ mentálně, aby opravdu poslechl, protože mentální tlak ho celkem spolehlivě zahnal. Někdy docházelo k prekérním situacím, kdy nebylo možné ho dostat k sobě, protože kroužil v okruhu několika metrů až několika desítek metrů od nás z důvodu nějakého strachu, jehož původcem jsme často ani nebyly my. Přistoupili jsme tehdy k metodám, které považuju za krajní – jednak pro kontrolu pohybu elektrický obojek… nutné zlo, které mu zajišťovalo možnost volného pohybu. A aromaterapie, která účinně tlumila jeho stres v krizových situacích. Situace byla mnohonásobně lepší, ale pořád se nedalo mluvit o normálním soužití, a jak jsem později pochopila, ani o skutečném vztahu. Dospěli jsme tehdy k závěru, že není schopný mít s člověkem takový vztah, aby se o něj v krizi opřel.

Klíč k jeho strachu je ve mě

Pak se stalo to, že Azík zůstal jen mě, sestra se vdala a doma jí zůstala její ibizanka, Azíkova největší kamarádka a společnice. A mě zůstal Azík a moje Jane. Přestěhovali jsme se do centra. A já jsem musela chtě nechtě něco s Azounem udělat, aby zvládl venčení v parku na vodítku místo v lese navolno. Takže jsem se na to zaměřila tak nějak naplno a pochopila jsem spoustu věcí natolik základních, jednoduchých a složitých zároveň… pochopila jsem, že klíč k Azíkovu strachu je hluboko uvnitř mě, že nejde o nic jiného než o to co jsem dělala pro Jane, ale v mnohem, mnohem jemnějších nuancích. A tak jsem musela začít pracovat hlavně a především na svojí sebekontrole. A s Azem jen a jen na vztahu, umět ho potěšit, umět tu jeho první plachou emoci radosti ucítit a opětovat, umět na něho netlačit ani piditlakem… umět mu vyjít vstříc, kdykoli to potřebuje, umět ho uklidnit a soustředit, umět se s ním radovat bez toho, že se budu cítit na veřejnosti trapně, umět mu být oporou i když on vůbec nechápe, co to opora v člověku je.

A důslednosti

Nakonec jsem šla přes situace, které se z počátku zdály jako nezvládnutelné. Nechtěla jsem po něm nic jiného, než jen to, aby jimi prošel. Začal se mnou jezdit na návštěvy, dokonce i na návštěvy do rodin. Rozhodla jsem tehdy za sebe i za něj, že to zvládne. Naučila jsem ho základní povely, ke kterým bylo potřeba použít tlak – povely jako místo, lehni a zůstaň. Ne perfektně, ale tak laskavě a zároveň důsledně jak mi to jen šlo. Našli jsme motivaci – uzlík. Našla jsem na úkor mojí feninky čas na něho. Smála jsem se jemu a s ním kdykoli to jen šlo. A věřila mu.

A výsledek? Lidi ho nepoznávají, je klidný, uvolněný a poslušný – rád za mnou na přivolání přichází, i když je to spojený s tím, že musí a chtěl by raději něco jiného. A já? Umím zůstat absolutně vnitřně v klidu i v krizových situacích. Nic žádný vnitřní tlak. Máloco mě nějak rozhodí se psy i bez nich… pokud se tak stane Azík se mě trochu zase začne bát a já vím, že je třeba něco hodit za hlavu. Miluju jeho projevy náruživé radosti.

Oba moji psi se v současné době nebojí výstřelu, nebojí cestování a zvládají na volno procházky v přírodě i na vhodných místech ve městě. Lze je přivolat od jiných psů naprosto snadno – dřív než se setkají. Lze jim zakázat honění koček – Azíkovi dokonce snadněji než Jane. Lze zvládnout Azíkovo hrabání a kontrolovat to. Pokud už nějakou zvěř ženou vrací se obvykle Azík dřív než Jane. Elektrický obojek v současné době nepoužívám. Jde to bez něj. Ale ani nezavrhuju, může pomoci. Nicméně nebuduje správný vztah.

Azíka nejvíce posunulo to, že získal důvěru v konkrétního člověka. To, že jsem cíleně pracovala s ním, hledala k němu cestu, snažila se být mu oporou kdykoli se bál… oporou o kterou nejdříve nestál.

Pravidla jsou vlastně podobná, jako jsem použila u Jane jen v mnohem jemnější rovině

Od jisté doby jsem se necítila blbě nebo provinile za to, že se bojí. To je jedna z nejdůležitějších věcí. Bylo to složitější, protože se u mě neschovával, naopak snažil se utýct od všeho i ode mě.

Další věc být mu oporou, i když se on neumí opřít – prostě to zkoušet, vyjádřit mu pochopení ale i pevnost, případně ochranu pokud je u mě.

Naučit ho aby se zklidnil a kontroloval svoje emoce bez toho, že na něj já tlačím. Začínali jsme s kontrolou jeho vášnivé radosti do radostného klidu a blaženosti z co nejjemnějších dotyků. Je možné zapojit pár triků metody T-touch – například mnout špičky uší nebo masáž mezi okem a uchem.

Maximální prohloubení vztahu do pozitivna a vzájemné důvěry. Tedy žádné tresty (s výjimkou občasných „zlých“ pohledů). Odměny, pochvaly a radostná atmosféra kdykoli to jen jde.

Překrytí pozitivními zkušenostmi

V krizových situacích jsem neuplatňovala odvádění pozornosti – nešlo to, ale do situací jsem ho netlačila násilím k aktivitě. Nabídla jsem podporu, ale nechala to klidně i na něm ať si to vyřeší. Postupně přišel na to, že s podporou je to snadnější, ale přesto si to raději řeší sám, už na to ale víc má. Vyhledávala jsem situace, kdy mohl získat dobré zkušenosti s lidmi, kterých se bojí. S každou takovou kladnou zkušeností se měnily pozice sil. A zdá se, že kladné zkušenosti začínají převažovat nad těmi zápornými – to je u bázlivých psů kvůli špatné zkušenosti velmi důležitý prvek. Najít čeho se bojí a následně situace nastavit tak, že jimi projde jako vítěz a získá kladné nebo alespoň neutrální zkušenosti ze stejných nebo podobných situací.

Ostatní věci u něj přišli tak nějak mimochodem

Oběma svým psům se nevěnuju nijak náruživě – o to víc milují, pokud se s nimi jdu pomazlit, pozvu je na vzájemné spaní, nebo jdeme na společnou vycházku. Pokud se jim ale věnuju, tak naplno a intenzivně. 😉 Láska k nim oběma ze mě musí sálat na metry a oni jsou pak rádi v té vzdálenosti, kde je to cítit. Pravidla určuju já, přes to nejede vlak, ale dodržování vyžaduju laskavě bez tlaku, jen na tom trvám a často se u toho zasměju. Projevy náklonosti nešetřím… pohlazení mimochodem je na denním pořádku. Miluju, když si pro pohlazení chodí… někdy je musím i odehnat 😉