Tenhle článek vznikl v mojí hlavě cestou od Karlíka tuhle středu… nefunguje nám to úplně přesně podle mých představ, ale pracujeme na tom… doufám, že společně… každopádně ve středu jsem z ježdění měla dobrý pocit… zvládli jsme nebezpečné krávy uvázané v dálce a dokonce i slepičí stodolu… tedy to bych raději moc nerozváděla a ponechám vám prostor po představivost. Nicméně cestou z našeho cvičebního plácku uprostřed lesa, jsem prostě zažívala to, co se blíží tomu, jak bych si to propojení představovala… koník napojený na mě, já na něj, snažím se ho vést mezi kameny rozesetými na lesních cestách a on se mi snaží vyhovět i na ty nejmenší signály… občas to jeden z nás nezvládne, ale snažíme se oba. Dokonce už jsme se dopracovali tak daleko, že ze sedla otevíráme a občas i skoro zavíráme branku. Totiž ono otevřít a zavřít branku se ukázalo jako velmi složitý cvik, ale o tom někdy jindy.

Takže si takhle s příjemným pocitem, že to není zas tak špatné jdu domů a hlavou mi probíhá jako film cesta, po které jsem se jako jezdec vydala…

Poprvé jsem na koni seděla v cirkuse… mohly mi být tak čtyři roky… byl to velký bělouš – grošák a jízdu mi koupil děda. Jízdu samotnou si vlastně vůbec nepamatuju ale všechno kolem až dodnes. Od té doby uplynulo 10 let, než jsem se skutečně začala učit na koni jezdit…

Nějakou představu, jak to funguje, už jsem tehdy měla… uzdou se určuje směr a brzdí a nohama se zrychluje… v podstatě se kůň zas až tak vlastně neliší od kola, které do té doby zastupovalo funkci koně v mém životě. Tuhle představu prostě musí mít vždy všichni, kdo někdy viděli koně v akci v nějakém filmu… a většinou ji i mají…

Jenže jak jsem se učila jezdit, začala jsem si i číst a dověděla jsem se něco o tom, že po koních se dokonce už i v základním výcviku chce, aby se pohybovali nikoli jen dopředu a dozadu, ale i do stran… zajímavé, že po jezdci v základním výcviku se to nejen nechce, ale ani se mu o tom raději neřekne… zato se celou hodinu opakovaně dovídáte, že máte mít prošláplou patu… ale dokonce ani proto se nedovíte proč a jak… inu zajímavé…

Svoji prvotní fázi výcviku na jezdce nicméně považuji za celkem dobrou, i když já bych tak nikoho na koni jezdit neučila… Z té doby jsem si odnesla, že znám všechny jízdárenské povely a figury – neboli pojmenované dráhy, po kterých se na jízdárně jezdí…

Svoji prvotní fázi výcviku jsem zakončila tím, že konečně jsem mohla jet do terénu – tedy na vyjížďku… bylo to tak po půl roce ježdění jednou týdně na jízdárně… na vyjížďce jsem poprvé cválala. Jízdárenský výcvik poté pokračoval a já si zřetelně pamatuji chvíli, kdy jsem poprvé skutečně cítila koně… temperamentní ruská kobylka Twigy, která byla mojí pravidelnou učitelkou už mě v té době nevyháněla kopytama ze svého stání a tehdy na jízdárně krásně měnila tempo v klusu přesně, tak jak jsem to myslela… tehdy to byl nádherný pocit souhry a naplnilo mě to štěstím na dlouhou dobu. A navíc i kobyla byla z té hodiny jiná, taková spokojená.

Nedlouho poté se změnily okolnosti a moje docházka do téhle stáje skončila… postupně jsem pak vyzkoušela různé další možnosti ježdění, které zahrnovaly kurz na jezdecké škole – odnesla jsem si základy skákání a  vědomost, že kůň se neřídí jen otěžemi… zřejmě schválně jsem dostávala kobylu, která reagovala opravdu jen na korektní pomůcky a jen tehdy přestala být doslova tupá… pak následoval pokus o ježdění v jedné stáji, kam jsem akorát měsíc chodila kydat boxy a neseděla jsem na koni ani jednou… stájnici jsem sdělila, že chci prostě vědět jaké to je se o koně starat abych si to uměla představit až si koupím svojeho koně… vysmála se mi… celkem mě to naštvalo, protože v té době už jsem byla pár měsíců plnoletá a i když jsem byla nezaměstnaná tak jsem měla přesně spočítaný, že kůň se dá uživit i z podpory, jen se z ní nedá koupit :D. No nicméně tohle jsem vzdala přesně po měsíci… ale mám z té stáje zkušenost s kobylou Lamentací, která ačkoli byla prohlášena za neskutečnou potvoru, ke které se nikdo nemůže jen tak dostat do boxu tak mě nějakou záhadou snášela dobře… kobylka se mi líbila, mluvila jsem na ní a bylo mi jí z nějakého důvodu líto a prostě jsem ji měla ráda… tak asi proto. Nebo možná proto, že mi nikdo na začátku neřekl, že je to potvora… ale ony tam v podstatě stály jen potvory koně… údajně…

Pak jsem nastoupila do práce a nějak jsem se dostala do jednoho oddílu, kde jsem jezdila a i se podílela na výcviku koní… poprvé mě někdo vzal na lonž a mohla jsem si pilovat sed, ruku apod. tedy zaměřit se jen na sebe… trénovala jsem tehdy hlavně své jezdecké dovednosti. Jezdili jsme také do terénu a tehdy jsem poprvé zažila, že se se mnou splašil kůň – valach Cézar… hnal se se mnou tryskem lesem a já, protože jsem se bála, že se mnou přeskočí potok, který jsme před chvílí přešli tak jsem ho i přes strach, že určitě spadnu, zatočila do lesa a zastavila o strom. Vyjížďku jsem pak dokončila celou. V této stáji jsem také poprvé seděla na čerstvě obsedlé kobylce, mým úkolem nebylo nic než jen sedět a chodit za koněm před námi… překvapeně jsem zjistila, že mladý kůň vůbec nereaguje na pomůcky (tj. signály nohama, rukama, váhou a celým postavením těla), kterými se koně běžně ovládají. A tehdy mi začalo vrtat v hlavě, jak se to koně učí?

Věděla jsem totiž z výcviku psů, jak funguje mechanismus učení, podmíněné reflexy, Pavlovův reflex, odměny a tresty a vůbec jsem nechápala jak to uplatnit na koně. Trenér, který mladou kobylku učil, moc sdílný nebyl, ale viděla jsem ho používat dlouhé otěže. Kolektiv mi v téhle stáji moc neseděl a tak jsem tam nakonec jezdila méně a méně až jsem tam nejezdila vůbec.

Po nějaké časové prodlevě následoval pokus chodit jezdit soukromou kobylu. Kobylka měla drezurní průpravu, viděla jsem ji na závodech a mým úkolem bylo jen s ní chodit po lese…. Sama. Nikdy předtím jsem sama s koněm nikam nechodila… byla to dobrá škola. Zkoušela jsem občas přijít na to, jak se jí má říct o nějaký drezurní cvik nebo nějaký cvik, který jsem vyčetla v knížkách o ježdění… věděla jsem už tehdy, že pomůcky nějak slouží i stranově, ale vůbec jsem netušila, jak a vysvětlení se mi stále nedostávalo… S touhle kobylkou Sábou jsem zažila svůj AHA pocit ve cvalu (teprve), kdy jsem prostě poprvé seděla tak, že jsem šla s koněm (do té doby jsem na jízdárně prakticky necválala a venku jen ve stehnovým sedu). S kobylkou jsme si povahově moc neseděli a tak jsem pak zažívala i celkem nedobrovolné cvalové úseky, kdy se prostě rozhodla, že to bude muset vzít do svých rukou a rozhodla se odejít směrem domů…nedivím se jí.

A pak se mi do života vkradly jiné problémy, stěhování a pak další stěhování a prostě jsem několik let koně ani neviděla… nicméně otázky mi vrtaly v hlavě, občas jsem něco četla… dověděla jsem se o Parelliho způsobu výcviku koně… to byl vůbec první systém, kde opravdu někdo vysvětlil, jak se kůň něco naučí… hledala jsem dál, až jsem si objednala kníkžu Horsemanship od Václava Bořánka, kde jsem se konečně něco víc dověděla….

Ačkoli jsem v té době nejezdila a ani moc neměla, kde jezdit hltala jsem informace a jela na nějaký jeho kurz. Bylo to naprosto převratné a tolik věcí mi zapadlo… Naštěstí se mi pak změnily podmínky a já se zase dostala ke koním a od té doby jsou součástí mého života… už to bude nějakých 7 let… nejdříve jsem chodila pravidelně na hodiny ježdění, pak jsem dostala možnost polovičního pronájmu koně… a tehdy jsem konečně mohla začít zkoumat koňskou duši… tedy dost neuměle… Osud chudák to trpělivě snášel a snad jsem mu i trochu pomohla… v době, kdy na něm nikdo jiný jezdit nechtěl, protože byl trochu svéhlavý a s vlastním názorem, tak nám to fungovalo velmi dobře. Vypravovali jsme se na samostatné výlety…jen já, kůň a pes. Bylo to bezva… koník se mnou trochu zjemněl a dokonce pro mě i celkem ochotně cválal, i když to byl klusák. Fungovalo to přesně do té doby, než na něm kromě mě začali jezdit úplní začátečníci… upadl zpět do svých původních stereotypů…jak jsem pochopila do obranných stereotypů.

Taky jsem tou dobou toužila po koni, pro kterého cval bude přirozený chod a tak jsem místo na něm měla možnost střídat různé často i mladé koně. A tehdy asi po třech letech ježdění a učení se, zkoušení, pokusů a omylů zjistila, že bez vlastního koně se dál prostě neposunu. A tak jsem si pořídila Karlíka… vyhlížela jsem ho v inzerátech skoro rok, a když jsem ho uviděla, byl to první kůň, na kterého jsem se opravdu chtěla jet podívat… byl krásný, dalo se s ním mluvit a i když jsem věděla, že s ním bude ještě spousta práce, šla jsem do toho. Od té doby občas svého rozhodnutí lituju a občas za něj děkuji…

Za poslední rok vlastně jen děkuji, protože to kůň u mě nastartoval jisté změny, díky nimž jsem tím, kým skutečně jsem. A tak se dlouhou oklikou dostávám na začátek… počáteční zcela jasné ovládání koně ve stylu doprava-doleva, brzda-plyn se změnilo na něco, co jen těžko popisuju… umím svému koni říct, že má pohnout ramenem, že má zatočit a být přitom otočený v protisměru (tedy v kontra-sestavení), umím cítit koňské nohy – ještě ne tolik, jak bych chtěla a potřebovala, ale zlepšuje se to. Umím Karlíkovi téměř nepoznatelně sdělovat jak obcházet větve trčící mi do cesty a přestávám se divit, že to nikde není jednoduše popsané…. Totiž není možné to jednoduše popsat… musíte se chtít stát koněm cítit ne jen jeho, ale cítit jako on. Pak to začíná fungovat… snad jsem na správné cestě.

To je pro mě nejnovější poznatek – poznatek ze středečního ježdění, že pokud chcete s koněm fungovat jako jedna bytost – tedy že kůň se hýbe tak, jak vy myslíte, pak je nutné ne jen ho cítit, ale vcítit se do koně a cítit jako on. A to vůbec není snadné, zvlášť pro mě… ale měním se.