Před časem jsem zveřejnila článek o tom, jestli pes má spát v posteli s majitelem nebo ne… tento článek po zveřejnění trhal rekordy v tom, jak pod něj lidi vkládali svoje psí miláčky ve svých postelích. Za prvních několik dnů překonal průměrnou dlouhodobou návštěvnost mých stránek a celkově se dodnes drží na špici nejčtenějších článků. Přitom téma i sdělení je naprosto banální…
A to mě vedlo už tehdy k zamyšlení nad hlubším tématem… děti. Tento článek je v mojí hlavě už asi rok… Zatímco je naprosto obvyklé, že do svých postelí pouštíme psy, tak vlastní děti z nich naopak pakujeme pryč. Pevně doufám, že prostě proto, že tak by se to mělo… že přece není správné, aby se příliš vázali na rodiče… naši rodiče to tak taky dělali… a blablabla… milion dalších stejně nesmyslných důvodů…. O ano ještě jeden důležitý… nemožnost sexu za přítomnosti dětí…
Nerozumím tomu. Pro psa taky existují ty pravidla, která bychom měli dodržovat a prostě je blahosklonně porušujeme nebo si vytváříme vlastní jako třeba u toho se spaním v posteli. Zatímco děti – naši vlastní krev od sebe odvrhujeme co nejdál. Za plot dětské postýlky, do samoty. Víte, kolik lidí se v dospělosti bojí zůstat sami? Pročpak asi? Osamostatnění je samozřejmě přirozený proces, ovšem dospívajícího jedince, nikoli novorozeněte.
Malé miminko, které opustí bezpečí maminčina břicha, se z ničeho nic ocitá ve studeném světě, jak fyzicky tak citově… Plačící miminka, která usínají o samotě odtržena od zvuků, které znají – zvuku tlukoucího srdce, které je uspávalo a uklidňovalo celých devět měsíců, mi prostě trhají srdce.
Z jakého důvodu ke psům a kočkám pociťujeme takovou náklonnost, že je ochotně pouštíme do svého osobního prostoru, vnímáme rádi jejich blízkost, necháváme rádi prolnout naše energie ve spánku a svoje vlastní děti k sobě nepouštíme? Jak se pak můžeme divit, že v době dospívání jsou naše děti odcizené? Když je systematicky odcizujeme už v době, kdy přirozeně touží po naší blízkosti, po bezpečí, které v naší blízkosti přirozeně cítí? Které my sami cítíme v blízkosti milovaného člověka.
Ptám se proč? Proč miminka dáváme do postýlek, když ta nejpřirozenější věc je prostě ležet s miminkem vedle sebe, dřív než začne plakat tak ho utišit nebo nakrmit bez nutnosti vstávat a probudit nadměrně sebe i jeho… Nechápu to. Nikdy jsem to nechápala… Snad, že jde o jakousi tradici… Počítám, že tradici bohatých vrstev…. Kde o nějakém citu nemůže být řeč.
Nedávno jsem se s pobavením dověděla, že tyto převratné techniky mají i speciální jména… nevím přijde mi směšné nazývat nejpřirozenější věci na světě, tedy blízkost matky a jejího dítěte jakýmkoli názvem… diktovat maminkám jak by se měly a neměly chovat… proč prostě maminky neučíme naslouchat nejdříve svému tělu a pak malému tvorečkovi, který je celou svojí myslí i srdcem naprosto přesně naladěný na mysl a srdce maminky. Není to nic složitého, pokud se ovšem necháme vést něčím, co jsme snad už dávno zapomněli jak používat.
Něčím čemu se říká intuice, nebo taky lidověji selský rozum. Nechat se vést myslí i srdcem dohromady, neodděleně. Vnímat sebe i svoje okolí… najednou pak zjistíme, že důležité jsou úplně jiné věci, než jsme si mysleli, že zaměňujeme příčiny a následky. Že se snažíme dosáhnout osamostatnění našich dětí a tím je k sobě připoutáváme naprosto nepřirozeně….
Totiž tím, že nenaplníme jejich základní potřeby ve věku, kdy jsou přirozené, zůstávají nenaplněné celý život. Je to jako sací reflex… příliš brzo odstavená nebo uměle odchovaná štěňata, či koťata často až do dospělosti mají sací reflex, cumlají něco ve spaní. To je způsobené právě tím, že ve správné době nedošlo k odbourání sacího reflexu naplněním této potřeby. Jinými slovy, když mládě nemohlo dostatečně silně a dlouho sát, tak se to snaží celý život dohnat. Ale to už nejde, i kdyby pak vysálo hektolitry tekutiny, už mu to prostě zůstane, protože ten vypínač byl dostupný jen v té správné době, kdy přirozeně dochází k odstavení… prostě kdy dojde mléko a zároveň mrňata začne zajímat pevná strava. U lidí asi nedochází k tomu, že by zůstal zachovaný sací reflex, pravděpodobně proto, že jde o příliš nízkou úroveň, nicméně podobné nenaplněné potřeby nám pak straší v životě už navždy.
Nedávno jsem se dověděla, že první rok je v životě člověka vůbec nejdůležitější pro formování jeho osobnosti. To co jsme zažili a prožili právě v onom prvním roce, kdy život psal na čisté stránky naší osobnosti, už nikdy nesmažeme. Neničme tedy životy našich dětí, tím že jim odepřeme tu nejpřirozenější věc na světě a to naši vlastní blízkost. Když tohle neodpíráme našim zvířecím miláčkům, prosím neodpírejme to ani dětem. Nechme každému druhu jeho vlastní místo v našem životě. Nezaměňujme psy a kočky za děti a naopak. Ani jedněm to nesvědčí. To neznamená, že psy do postele striktně ne… jen možná budou potřeba větší postele 😉
A jako třešinku na dortu dodávám, že nejnáročnější úkol bylo sehnat někde k článku fotku… Protože fotobanky s volně použitelnými obrázky, obsahují stovky fotek pejsků, kočiček a jiných různě roztomilých zvířátek v postelích, ale skoro žádné fotky s dětmi… Chce se mi plakat…
Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)