Trochu zvláštní téma pro tyto mé dny… I když možná to bude tím, že za posledních pár týdnů jsem sehrála značné množství šachových partií z celkového počtu šachových partií za můj život…. A prohrávám… často… tedy vlastně vždycky 😀
A přesto bojuju pořád znova… kamarádům co mě poráží, jak na běžícím pásu tvrdím, že vlastně prohrávám ráda…. Tedy samozřejmě hraju o vítězství, protože pokud člověk nebojuje, není prohra ve skutečnosti prohrou, ale výběrem.
Mám ráda ten boj… vlastně i v běžných oblastech života mám ráda „boj“ – aktivitu, činnost… a na výsledku mi až tolik nezáleží… Je to špatně? No musím sebekriticky uznat, že někdy ano.
Nicméně často prostě platí, že chybami se člověk učí. A tak mám možnost s každou prohrou se poučit a příště poučení využít. K tomu je samozřejmě nutné si vlastní chyby nejen uvědomit, ale i přiznat. A tedy jsou to prohry, které nás posunují dál. Dál za hranice nás samých.
Ovšem prohrát neznamená nutně být poražen… tedy v takových jednoduchých bitvách jako jsou šachy ano, ale šachy se po prohře prostě znovu postaví do výchozí pozice a hraje se znovu. Snažím se tím říct, že prohra neznamená porážku jednou provždy.
Ve skutečnosti čím většího úspěchu chceme dosáhnout, tím více proher na cestě k němu projdeme. Ať už jde o lidi, kteří za úspěch považují bohatství nebo vrcholné sportovce vždycky se dozvíte tu stejnou věc – nesmí se to vzdát. Ani když to vypadá úplně nejčerněji… milionáři často říkají, že svém životě několikrát přišli o všechno, co měli.
Tohle téma, ale nechci rozvíjet tím směrem, jak získat co nejvíce peněz nebo se dostat na olympiádu, přesto plyne z toho jasné poučení. Pokud najdete někoho nebo něco, s kým budete často prohrávat, budete ho považovat za nepřítele nebo za učitele? Takovým učitelem může být, jak člověk, tak i nějaký mechanismus, princip či sám život. Není úžasné, že někdo tak silný – silnější než vy vás učí? To znamená, že se můžete stát stejně silným jako je on, nebo pokud toho nelze dosáhnout našli jste učitele pro celý svůj život a celý život se budete jen zlepšovat a zlepšovat.
Trochu se tím dostávám k tématu z druhé strany… napadlo vás někdy, že když vyhrajete, poskytujete poučení poraženému? S každou výhrou se stáváte učitelem… Na druhou stranu i v této roli lze naprosto selhat a prohrát na celé čáře. Trochu se nám to zamotává… Pokud vyhrává poražený svoje poučení, není pak výherce vlastně poražen tím, že něco předal tomu, koho porazil?
Ne ve skutečnosti totiž mohou obě strany vyhrát a dokonce i obě strany být poraženy na hlavu v rámci jedné bitvy. Tedy ano jde o úhel pohledu – pokud jako výhru bereme, že si z boje odnášíme nějakou cenu, pak to je možné.
Minulý víkend jsem u kamarádů hrála scrable… celkový počet mých odehraných her můžu spočítat na prstech mých rukou…. A přistihla jsem se v průběhu hry několikrát, že mým cílem vůbec není bodový zisk, ale poskládat co nejdelší slova, aby se na ně dalo dobře navazovat a hra se pěkně rozprostřela po celé hrací ploše… s nejmenším počtem bodů jsem prohrála, ale ve skutečnosti do byla dobrá hra a měla jsem z ní dobrý pocit, stejně jako snad všichni kolem a tak jsem se vlastně cítila vítězně.
Vlastně nikdy jsem nepochopila, jak někoho může netěšit společenská hra s přáteli jen proto, že prohraje v souboji s přítelem… výhra přítele mě obvykle těší stejně jako výhra moje… a pokud hra celková nestála za moc, pocit potěšení se nedostaví, ani pokud vyhraju na celé čáře… vlastně pokud vyhraju na celé čáře nad přítelem, kterého taková prohra zdrtí, často se cítím dost špatně…
Tím se dotýkám dalšího úhlu pohledu – prohra/výhra v kolektivní činnosti. To už není tak jednoduché… pokud kopu za tým, kdy prohrávám? Tady je důležité si uvědomit, na čí straně ve skutečnosti stojím? Nicméně zásady výše lze uplatnit i na celé týmy, jen se u toho nesmí zapomenout, že tým je složen z jednotlivců, kteří ve stejném boji mohou dosáhnout naprosto opačných výsledků než tým jako celek, nebo než ostatní spoluhráči…
Například pokud místo svým lidem pomáhám lidem v okolí a to velmi účinně, ve skutečnosti prohrávám své lidi, ale i tak pokud budu mít otevřené oči, získávám poučení o tom, jak jsou mí spoluhráči v mém životě důležití – jen to poučení neprohrát taky.
Slova v nadpise jsou jeden z dalších bodů na seznamu pro Šťastný život, který už byl inspirací k několika mým článkům… Je na čase tuto mou několika úrovňovou úvahu ukončit a udělám to tak, že doplním nadpis.
Když prohráváš, neprohraj poučení. A když vyhráváš, vyhraj sebe.
Radko, podobně jsem se kdysi cítila i při hře Pálí vám to – přišla jsem vyhrát, ale nakonec mi bylo ctí pogratulovat výherci, kterému jsem ji opravdu přála, jelikož byl opravdu dobrý, měl hodně natrénováno.
To jsem ráda, že vám to zarezonovalo s vlastní zkušeností 😉
Ahoj Radko, pěkná úvaha. Šachy jsou jednoduchá bitva? Asi také úhel pohledu. Přivedla jsi mě k zamyšlení. Jak je možné, že programátor, tedy člověk užívajicí logiku a aplikovanou matematiku, selhává v tak logické hře, jak šachy jsou.
Jednoduchá ve srovnání s životními bitvami 😉 Ono to není hra jen o logice, ale taky o predikci, paměti, rozhodování a plánování… 😉 A když pak člověk hraje taky s programátorem nebo někým, kdo se ve hře šachu systematicky vzdělával několik let tak prostě nemám moc šanci… ale od té doby, kdy jsem to psala už občas vyhrávám… 🙂