Zbytek honičky mám trochu v mlze… je to jako sen… vybavuju si, že obě skupiny plavaly stále na dohled sebe, že jsme kličkovali, schovávali se za sloupy a nakonec si vybavuju, jak všichni naprosto sehraně vplouváme do úzkého vchodu poštovní jeskyně. Takže se zdálo, že máme vyhráno.

Jenže ona je tahle jeskyně určena sice k bezpečnému, ale pouze zanechání vzkazu… tedy je to něco jako poštovní schránka takže, i když ji obaluje bludiště různých sloupů a chodeb všechny vchody jsou známé a blízko sebe. Všechny dva.

Vzkaz jsme v jeskyni žádný neobjevili, co si pamatuju a nejsem si jistá, jestli tam Bill stihl nějaký zanechat. Přestože jsme byli dočasně v bezpečí, všem kromě mě bylo jasné, že je to opravdu jen otázka času. Bill s Tonym téměř okamžitě rozhodli, že nesmíme čekat dlouho a naopak musíme využít toho, že jedna z kosatek poplave pro posily. Druhá kosatka prostě, ani kdyby chtěla, nemůže uhlídat oba vchody.

Takže strategie byla jasná, někdo odláká kosatku jedním vchodem a zbytek zmizí druhým vchodem. V ideálním případě se všichni na konci sejdeme, v tom pravděpodobnějším se někdo prostě obětuje…

Ještě si vzpomínám, že jsem byla v té skupině, která měla „nepozorovaně“ odplavat druhým vchodem. No a pak už si jen vzpomínám, že jsem se probudila v něčem, co by se dalo klidně označit jako cela… prostě ve všech otvorech mříže… nebo prostě byly malý… a co bylo horší, přes tyhle okna jsem viděla kosatky… spousty kosatek… čas od času mi nějaká nahlížela do cely a přísahám, že to vypadalo, jakoby se olizovala.

Dokonce jsem i zahlídla, že někam vlekli něco, co vypadalo jako tuleň… mrtvý tuleň. Takže je to pravda, kosatky žerou tuleně… a já se nejspíš nacházím v něčem, čemu by se dalo říkat zásobárna.  Okamžitě se ve mně vzedmul strašný vztek a zároveň i hrozné zklamání… vždyť vůdkyně kosatek – Orka má přízvisko moudrá… snad bych s ní mohla aspoň promluvit.

Jak jsem se tak vztekla, byla mi najednou cela dost malá… a celé svoje tělo jsem začala vnímat úplně jinak. Tentokrát mi došlo téměř hned, co se stalo… proměnila jsem se intuitivně v kosatku. Vztek odezněl v překvapení, že se tak stalo za plného vědomí i když ne pod kontrolou. Okolo plující kosatky to zaregistrovaly taky skoro hned. Ostražitě se na mě dívaly a evidentně přivolaly někoho kompetentního.

Tak jsem se zanedlouho opravdu setkala s Orkou, co si nechává říkat moudrá.

„Čekali jsme tě.“ Zaznělo nečekané přivítání.

„Opravdu.“ Zaskočeně jsem odpověděla.

„Jistě, stavoval se tady Wise, zmínil se, že se asi dostaneš i k nám. I když uznávám, že takovouhle cestu jsme nikdo nečekali.“

„Jakože budu skoro večeře?“ Odpověděla jsem vztekle.

„Večeře? Jo tak… No jako tuleň jsi taky večeřela ryby, ne? V čem je rozdíl?“

„Děláš si srandu? Jsi přece moudrá. Proč byste se měli navzájem zabíjet nebo požírat, když se spolu můžete domluvit?“ Nevěřícně argumentuju.

„Zajisté ses pokoušela jako tuleň domluvit s rybou. Nebo snad ne?“ Kontruje Orka.

„No… to nepokoušela… ale to je přece něco jiného… tuleni se přece pokouší domluvit s váma… no nebo alespoň nějak komunikují…“

Orka se na mě pobaveně dívala. „Myslíš? Copak jsi v tulením těle něco pípla?“

Zamyslela jsem se a musela uznat, že vlastně nepípla… zvláštní.

„Ale jak je to možné? Vždyť přece…“ Nevím jak to doříct… má pravdu a přitom nemá.

„Vždyť přece, co? Víme, že tuleni jsou taky inteligentní jako my?“ doplňuje mě kosatka.

„No ano, to není dost velkej argument?“ Říkám to jako otázku, ale v mysli mi to zní jako oznámení…

Orka se na mě jen dívá… ví, co mi probíhá hlavou a nepotřebuje to dál komentovat. Já se pořád cítím v šoku. Prostě tomu nerozumím, proč v tak nádherném světě existuje něco jako válka, když není nutná. I když válka… no je to spíš genocida napadne mě. A na to Orka reaguje:

„To se pleteš, tuleni nejsou tak neškodní jak se může zdát, chystají nám různé pasti. Oběti jsou na obou stranách.“

„Tak přece…“, pomyslím si a myslí mi proletí rozhovor před objevením kosatek. Matně se mi v mysli usadí, že ještě delfíni hrají nějakou roli, ale zatím je to jen nejasná myšlenka.

Můj pocit z toho všeho je, že pravdu mají všechny strany… já, tuleni i kosatky. Je to nesmyslné, zároveň všichni mají právo jednat dle toho, co si myslí, že je přirozený řád věcí. Orka si pro sebe kývne. A nabídne mi, ať se k nim na nějakou dobu připojím. Váhám… nechce se mi podílet na vraždění mých bývalých společníků, ale pořád mám pocit, že můžu něco změnit, takže nakonec souhlasím. Pravděpodobně nejsem v tomto těle jen tak náhodou. Myšlenka se mi na chvíli zatoulá k Wiseovi… zdá se, že to věděl, pak to má nějaký smysl.