Delfín připlaval blíž a úplně vážně prohodil:

„Pojď si hrát!“

Nebyla v tom ani stopa po veselí, kterou bych u takové výzvy očekávala. Bylo to zvláštní… tak zvláštní, že mě to zaujalo. Nevěděla jsem, co odpovědět, tak jsem jen dál zírala…

„No tak, pojď! Tady nic nevymyslíš. Něco Ti ukážu.“ Začal se víc vemlouvat delfín.

„Něco mi ukážeš?“ Chytla jsem se zmateně poslední věty.

„Jak, že nic nevymyslím??“ Dodala jsem po chvíli… Když mi došlo, že delfín asi ví víc, než to vypadá.

Delfín se na mě otočil, podíval se mi přímo do očí a hlavou mi zazněla otázka:

„Nebo snad vymyslíš?“ Díval se a čekal.

„Ne.“ Sklopila jsem smutně hlavu… tedy nakolik něco takového může udělat kosatka.

„No tak vidíš. Pojď, něco Ti ukážu.“ Zopakoval svoji výzvu delfín.

Po očku jsem koukla na Keryho, který se už znovu bavil s Orcou a vydala se pomalu za delfínem. Moji pomalou plavbu doprovázel neurčitý smutný pocit zklamání. Taky prozření. Ani Kery ani Orca si mě nevšímali, a tak jsem se pomalu vzdalovala z jejich dohledu až úplně zmizeli. Delfín se na mě občas otočil, aby se ujistil, že tam jsem, ale mlčel. Jeho mlčení znělo soucitně. Zní to divně, mlčení je ticho a ticho nezní… ale jeho mlčení znělo.

Zastavili jsme se na místě, kde nikdo nebyl. Delfín se otočil a díval se.

„Jsi krásná.“ Řekl z ničeho nic.

„Cože?“ zalapala jsem po dechu.

„Jak to souvisí?“ Dodala jsem zmateně ostrým tónem.

Delfín se usmál a jen řekl:

„Nesouvisí. Prostě se dívám a vidím to, tak to říkám.“

„Co?“ Hlesla jsem a v duchu přemýšlela, kdy jsem něco takového slyšela naposledy… asi… asi neslyšela. Může se kosatka červenat? Napadlo mě najednou.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se delfína, abych zamaskovala rozpaky.

„Delfín?“ Zasmál se delfín.

„Co? Nemáš jméno?“ Na zamaskování rozpaků to nepomohlo, říkaly mi myšlenky zběsile…

„A ty?“ Kontroval delfín.

„Nevím“ hlesla jsem popravdě a zahleděla se na delfína. Líbil se mi.

„Pojď něco ti ukážu.“ A rozplaval se prudce k hladině. Tak, tak jsem stihla vystrčit hlavu nad vodu, abych viděla ukázkové dvojité salto vzad. Vyvolalo mi to na tváři úsměv.

„Pěkný.“ Ocenila jsem.

„Zkus to taky!“

„Ne, ne“ bránila jsem se.

„No tak, prostě to zkus.“ Napůl přikazoval a napůl žadonil delfín.

„Jak?“

„Co jak? No prostě musíš nabrat rychlost, vyskočit a otočit se dozadu… nebo dopředu… prostě něco zkus!“ Naprosto vážně vysvětloval delfín a tvářil se u toho trpělivě jako by promlouval k pětiletému dítěti. Ale oči měly pobavený výraz.

„Nesměj se mi!“ Utrhla jsem se na něho.

„Vždyť se nesměju.“ Řekl úplně vážně delfín a oči se dál smály.

„Tak dobře.“ Otočila jsem se abych měla…. Hm, jak se tomu asi říká pod vodu? Rozplav? No prostě jsem odplavala kus dolů, abych mohla nabrat nějakou rychlost a zkusila jsem to. Skočila jsem a udělala nemotorný salto vpřed.

„No vidíš! Mistr světa z tebe nebude, ale špatný to taky nebylo.“ Zhodnotil delfín můj výkon. Nesmál se.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Já… no… vlastně skvěle.“ Z nepochopitelných důvodů jsem se prostě cítila najednou úplně skvěle.

„Bezva.“ Usmál se delfín. „Tak teď ti to můžu ukázat.“

„To…to nebylo ono?“ Zamračila jsem se v duchu. „Teda jako to salto?“

„Co? Ne, ne, copak bych tě lákal sem kvůli saltu?“

„Jak to mám vědět… nejsem delfín.“

„Zatím…“ řekl delfín téměř neslyšně a prostě jen tak se proměnil v kosatku, chvíli tak zůstal, zatímco jsem na něho němě zírala a proměnil se v tuleně a hned pak zpátky v delfína.

„Já tě znám.“ Řekla jsem najednou.

„Jo. Tak pojď něco ti vysvětlím, ale předtím se proměň v delfína. Kosatkou ani tuleněm stejně být nechceš.“

„Nechci.“ Povzdechla jsem, protože to byla pravda a… neproměnila se… nevěděla jsem jak… dosud se totiž moje proměny staly tak nějak samy.

„Nevím jak.“ Hlesla jsem.

Delfín se na mě zamyšleně podíval a řekl: „Tak ono to je tvoje poprvé… to mě nenapadlo.“ A po chvíli dodal: „To mě bude bavit, doprovázet tě.“

Pokračování příště 😉