Kery – v mysli jsem mu pro sebe z nějakého důvodu říkala jeho původním jménem – Willy. Něčím mě přitahoval. Zdál se mi krásný, mladý, silný… A zdálo se, že máme něco společného.  Něco, co jsem neuměla pojmenovat.

Willy byl okouzlující i pro další kosatky i pro samotnou Orcu. Často jsem je vídala, jak spolu mluví. Někdy se zdálo, že něco plánují, někdy jen, že se spolu dobře baví. Postupně se ukázalo, že můj pohled na kosatky byl mylný. Jak z pohledu tuleňů, tak z pohledu prvních dní mezi nimi. Ne úplně mylný, spíše neúplný. S tuleni jsem strávila dlouhou dobu a jejich konceptu rodiny rozšířené na komunitu jsem porozuměla. Je to koncept ochrany před predátory. Třeba před kosatkami, přestože jak se ukázalo jsou predátory v jiném smyslu. Dokonce i podobném smyslu jako tuleni.

Čas mezi kosatkami ubíhal příjemně, zvláště když jsem ho mohla trávit s Willym nebo Orcou nebo i oběma zároveň. Čas od času jsem si vzpomněla na svůj původní plán usmířit tuleně a kosatky, ale jaksi jsem se nemohla přinutit dělat v tom něco víc. Něco mi napovídalo, že vím málo, že můj úkol je teď prostě pozorovat a učit se. Zase.

Jednoho dne jsem Willyho oslovila jeho starým jménem, tak jak jsem byla zvyklá o něm přemýšlet ve své mysli. Zarazil se, pousmál a polohlasně pronesl poznámku o svém otci:

„Tohle by táta nikdy nerozdýchal.“

Bylo na tom něco divného, něco, co mi brnklo na jakousi zapomenutou vzpomínku.

Další dny mě Orca a Kery zasvětili do svého plánu na organizovanější lov tuleňů. S Kerym se mi dobře spolupracovalo, bylo to jako sledovat své trochu mladší já. Věděla jsem, co přijde a často jsem něco udělala přesně tak, jak chtěl dříve, než to řekl. Panovala mezi námi jakási souhra. Bylo vidět, jak příjemné mu to je a mě to naplňovalo jakýmsi rozporuplným pocitem. Bylo mi to příjemné i nepříjemné zároveň. Dlouho jsem se v těch pocitech nedokázala vyznat. Zároveň jsem v tom chtěla i nechtěla být.

Organizace kosatek probíhala jinak než úzké až silně omezující spojení tuleňů. Kosatky spolupracují samy od sebe a radují se z výhonu nebo úspěchu. Vlastně jako je u tuleňů smyslem jejich životů sounáležitost komunity tak je smyslem životů kosatek být úspěšný v tom, co dělá každá jednotlivá kosatka. Tedy pokud se spojí, je to proto, že mají stejné, nebo do sebe zapadající cíle.

Keryho cíl byli tuleni. Orčin cíl byli tuleni, i když ne tak osobně jako to měl Kery. No a mě můj úkol taky vedl zpět k tuleňům, i když úplně jinak než ty dva. Kery navrhl hlídat poštovní jeskyni a oba její vchody. Nepřišlo mi na tom nic divného, dokud se Orca nezeptala:

„Tak poštovní jeskyně? Tak tomu říkají?“

A tehdy mi to konečně došlo:

„Willy??!“ Vyhrkla jsem zaraženě.

„Co je?“ Odpověděl Kery automaticky.

„A já se bála, že tě kosatky sežraly.“

„No vždyť tak trochu jo, ne?“

Nuceně jsem se zasmála. Toho dne jsem se vypařila brzo. Chtěla jsem si o tom popřemýšlet o samotě. Styděla jsem se, že mi něco tak očividného nedošlo. Začínalo mi dávat smysl proč se mi zdálo jako bychom měli společnou minulost. Ten čas v tulením společenstvu, pravidla, formace… to všechno bylo i přes relativně krátký čas hluboko pod mojí kůží jako pevně dané vzorce, zcela automatické, ve kterých je příjemné se pohybovat, dokud nenarazíte na omezení. Vzorce poskytují jistotu a poskytují jistotu i v tom, co očekávat od druhých, pokud má ten druhý stejné vzorce… to byl ten matoucí pocit známého a společného. I když i osobnostně jsme si byli blízko. Až na to, že Kery teď aktivně loví tuleně… co tím sleduje? Měl by spíš mít soucit…

Někdy v té době se na scéně začali objevovat delfíni. I když oni byli delfíni k zahlédnutí už předtím, dokonce už u tuleňů. Kosatky stejně jako tuleni měli k delfínům zvláštně ani nepřátelský, ale ani příliš přívětivý postoj. Delfíni si na dohled hráli mezi sebou, občas se připlaval jeden nebo více podívat, co to kutíme. A v tuhle chvíli se jeden začal zapojovat aktivněji. Přišel se prostě seznámit se mnou. Prohodili jsme spolu pár slov, zeptal se proč se tak divně tvářím, jestli se něco stalo. Moc se mi nechtělo se svěřovat se zklamáním z přítele, tak jsem jen něco neurčitého zabručela…

Později mi to nedalo a našla jsem si Keryho o samotě abych se zeptala:

„Nechápu proč tak horlivě a aktivně podporuješ lov tuleňů? Vždyť… spíš bys je měl zkusit chránit, ne?“

„Chránit? Chránit?? Potřebují se osvobodit tak jako já a ne být ještě víc chránění.“

„Aha… Tak ty je chceš přinutit, aby se změnili v kosatky?“

Vzpoměla jsem si na tu divnou větu o poděkování za péči z Keryho děkovného proslovu a dodala jsem:

„Ani pro tebe to přece nebylo nijak snadné se změnit, všichni toho nemusí být schopní! Mohl bys je možná skutečně zabít.“

„Dobře tak slibuju, že nebudu víc násilný, než bude potřeba, zabít nikoho nechci. Ale měli by to prostě vědět, dostat tu šanci.“

Vzpomněla jsem si na vědomý pohled Bergie a významné mlčení Billa a potichu řekla:

„Jenže oni to vědí… Oni jsou tuleni z rozhodnutí.“

Willy to slyšet nechtěl. Prostě si šel umanutě za svým cílem. Smutně jsem se zadívala do dálky, kde jsem se střetla pohledem se svým novým známým delfínem.

Pokračování příště 😉