Ve svém okolí se stále setkávám s tím, že k psychologovi/psychoterapeutovi chodí jen divní lidé, lidé co jsou na dně, lidé kteří mají problém… zkrátka že normální člověk psychologa nepotřebuje. Otázka v tuto chvíli je co je v tom případě norma, že se většina společnosti cítí normální? Osobně jsem nenormální… a uznávám to… ostatně všichni jsme… jsme individuální.

Individualita ale přece pořád není důvodem k léčbě. Samozřejmě. Ovšem individualita střetávající se neustále s „normálností“ už může být zraněná. A zranění je třeba léčit. Je zvláštní, že o tom zda léčit zlomenou nohu nikdo nepochybuje, dokonce i lehká zranění si ošetřujeme a léčíme… ale ani svým hlubokým duševním zraněním se nevěnujeme a tak nějak doufáme, že čas to spraví.

A někdy to tak je i u našich tělesných zranění, někdy je ale potřeba narovnat kosti, aby nesrostly křivě, někdy je potřeba vyčistit ránu, aby nehnisala a uzdravení netrvalo déle nebo se nezkomplikovalo… S naší duší to není jinak.

Nejsem si úplně jistá, proč jsem k psychoterapeutovi začala chodit… jistě měla jsem záminku, ale asi to nebyl úplně ten důvod… možná jsem prostě byla zvědavá, nebo hledala něco, co mi v životě chybí. Nebo všechno dohromady. Každopádně to zpětně hodnotím jako jedno z mých nejlepších rozhodnutí poslední doby.

Psychoterapie probíhá dost podobně jako léčba vašeho těla… ve skutečnosti totiž vaše tělo neléčí lékař jak si mnozí myslí, tělo se léčí samo, lékař mu jen pomáhá. A tak je to i s léčbou duše… duše se léčí sama a terapeut pomáhá. I když někdy se může zdát, že se zdá, že ani nepomáhá… můj psycholog převážně mlčí.

Chtěla jsem po něm vědět jak je to možné, že když mluvím v podstatě jen já, tak je mi potom lépe. Jak to, že to u psychologa funguje jinak než u přátel? Prostě jaký je princip účinku… prý se ví, že to funguje, ale princip samotný neznáme…

Nevím, proč se tím můj mozek dále zabýval… zřejmě za to může moje posedlost rozumět věcem… Před pár dny mi najednou vyplyvnul výsledek mé vnitřní analýzy:

  • Klíčové je, že terapeut mluví co nejméně
  • Klient naopak mluví co nejvíce a naprosto volně asociuje (no nebo by měl)

To vede k tomu, že myšlenky, pocity, prožitky, názory – prostě vše co vyslovujete, vyjímáte ze svojí mozkové vědomé sítě, někdy i podvědomé – vezmete to, podobně jako předmět z poličky, prohlídnete ze všech úhlů, oprášíte a uložíte na místo, kde to chcete mít. Některé věci vytahujete přímo ze škarpy, nebo je tam klidně můžete zahodit.

Tím, že věci vyslovíte nahlas před odborníkem, jim dáváte nový rozměr, ale tím, že odborník je většinou nijak nekomentuje, víte že vás za nic neodsoudí, si je sami zařadíte tam, kde je chcete mít a možná jste je neměli. Zároveň vznikají nová spojení – protože mozek funguje stejně, jako je fyzicky utvořen – jako síť (žádné šuplíčky)… a tím, že vznikají nová spojení, se ze slepých uliček stává průchozí bod a vy se tak najednou u některých myšlenek přestanete cítit v pasti. Jiné myšlenky ztratí svůj negativní náboj, u některých si uvědomíte, že patří úplně jinam, než jste si dosud mysleli…

Proč je k tomu ale potřeba osoba psychologa? Myslím si, že v našem úplně zdravém a fungujícím já potřeba není, nebo ve fungující společnosti je možné, aby „psychoterapii“ vykonávali ti nejbližší. Ovšem takové podmínky jsou prakticky nemožné. Navíc docela klíčové je, aby, ten komu říkáte své myšlenky a asociace, mlčel… jinak nedochází k vašemu vnitřnímu úklidu. Vaši přátelé nebo rodinní příslušníci, kteří s vámi diskutují nebo komentují, co říkáte, vám věci naskládají tam, kde je mít nechcete a i když se vám na první pohled zdá, že je hezky uklizeno tak zároveň vám dost vadí, že nemůžete najít, co hledáte tam kde to hledáte. Přátelé, kteří mlčí nebo jen pokládají otázky, se občas vyskytují – važte si jich.

Druhá věc je, že musíte být přesvědčeni o odbornosti toho, komu se svěřujete nebo prostě věřit mu. Potřebujeme si asi být jistí, že na nás dohlíží někdo, kdo ví, do jakých poliček všechny ty věci co říkáme patří… nebo kdo nám je schválí. To souvisí s tím, že jsme v jistém smyslu nedospělí… nebo slabí – poranění.

Morálně, duchovně a duševně rozvinutý a vyrovnaný člověk, který nemá žádné zranění,  je zdravý a taková duše nepotřebuje léčbu jen něco jako údržbu a tu si pak může dovolit provádět sám, ale musí si na to vyhradit čas, nebo se může rozhodnout, nechat si s údržbou pomoci…

Ale vzhledem k tomu, že nežijeme v osvícené společnosti, ale v takové, která nám způsobuje mnoho a mnoho zranění ať už vědomě či nevědomě, tak všichni více či méně potřebujeme léčitele našich duší.