Být ženou je jako být vodou.

Voda je proměnlivá… stejně jako my ženy. Má tvar dle okolí, je všude, kde je život. Umí příjemně chladit i mrazivě řezat, umí omývat i bouřit. Voda vyplňuje prostor je všude kolem, všímá si všech mezer a skulinek, je tvárná a taky proteče mezi prsty. Je nádherná, je azurové moře, je horská bystřina, je letní déšť. Je mrazivá a neústupná coby ledovec, umí ničit převlečená za krupobití a roztát coby jarní sníh… Voda je dokonalá stejně jako my ženy.

Jednou se mi v hlavě objevil obraz ostrova s horou uprostřed moře. Zcela jasně to je obraz o rozdílu a spojení mezi ženou a mužem. Proměnlivost ženy stejně jako proměnlivost moře, schopnost muže jasně vidět a jít k cíli stejně jako stálá hora s vrcholkem. Obraz se mi v hlavě objevil sám, prostě to tak cvaklo a já věděla jak to s ženami a muži je. Vtipné na tom je, že ten obraz není můj. Je starý, pradávný. Je znázorněný v mnoha kulturách a taky má zcela jasný sexuální kontext.

Ono totiž tak jak fungují naše těla fungujeme i v našich hlavách. Což krásně dokládá můj oblíbený příběh z práce. Tak jsem se jednou bavila s bývalým kolegou o tom, co kdo čteme… Kolega: „Já mám nejraději povídky.“ Já na to: „Povídky? To je moc krátký, než si stihnu užít tak to končí.“ Kolega: „No právě já mám rád, když je to krátký a rychlý potěšení.“ Já: „Tak to já miluju ságy… nejlíp, aby ani nekončily.“ Následovalo oboustranné ticho… 😀 😉 Tedy samozřejmě je to trochu zobecňující 😉

Čas od času nad horou a vodou přemítám. Třeba nad tím, zda jsou úlohy zaměnitelné. Inu… trochu ano… Voda může být horou… jen je pak strašlivě studená. Navíc on je takový ledovec i značně nebezpečnější než „jen“ hora. A může hora něco omývat a vyplňovat? Inu… není to asi ten správný název, ale ano může se roztéct jakožto láva jen je pak poněkud spalující… Případně se může hora přeměnit v suť a jakožto obdobu zalití něco zasypat…. Je to pak takové… no dusící?

Voda je stejná na povrchu i „uvnitř“ je prostě nestálá v celé svojí kráse. A přesto má hlubiny, kam není vidět. Závislá na okolních podmínkách. Silná ve své proměnlivosti. Co na srdci to na jazyku. V mžiku se z klidu mění v bouři. Léčivá i smrtící.

Hora je žhavá uvnitř a stálá na povrchu. Na povrch toho z nitra hory moc neproniká… a ani moc často. Co se děje uvnitř ví často jen hora sama. Hora prostě je, ví, kam směřuje a má nadhled. To je snad to nejzásadnější. Hora vždycky má nějaký vrchol – cíl. Voda prostě je tak nějak všude, kde je potřeba, nemá jednodnoznačné cíle, neví co chce.

Voda s horou nepohne, hora klidně vodě odolává, vede kudy voda poteče, ale není možné ji vést proti její přirozenosti… do kopce prostě voda nepoteče. Voda nepatrně mění a obrušuje. Voda vynáší z hory její vnitřní tajemství rozpuštěné v sobě. Voda se vypaří z moře a prší na horu, smývá z ní prach a špínu, udržuje na hoře život a krásu, jakožto moře ji objímá a laská…

Voda taky zrcadlí horu. A to nejen obrazově. Když se chvěje hora, jsou na vodě vlnky, když se chvěje hodně, voda se stáhne, aby následně udeřila pořádnou vlnou. Když se z hory leje do vody láva, voda se vypaří, aby následně horu ochladila deštěm….

A tak si můžete vytvářet spousty a spousty obrazů o doplňování vody a hory, o protikladech, interakcích, myslím že podobností lze objevit ještě mraky….

Inu toliko z pohledu vody… 🙂

Ženy nebojte se býti ženami. Jsme krásné, dokonalé jako voda. Nemusíme si hrát na hory… celý svět by pak zmrzl.