Zvláštní slovo, které podle mě často vnímáme naprosto špatně…
Znám ho nejvíce ve spojitosti „MUSÍŠ se s tím smířit“… a tím je význam úplně zkomolen… proč?
Slovo smířit se obsahuje slovo mír a znamená uvést sebe a někoho/něco do vzájemného míru…. Tedy být v míru s. Mír můžeme taky nahradit slovem pokoj. Napadají mě další asociace jako ticho, klid, ale taky síla, sladěnost či sounáležitost…
Jenže pokud k tomuto naprosto nekonfliktnímu a velmi poklidnému slovu jakým smíření je, přidáme slovo musíš, které je, když nic, tak přinejmenším lehce konfliktní, získáme nějaký chaos, který s výsledným mírovým stavem má jen pramálo společného. Výsledkem pak není náš vnitřní klid vycházející z vnitřní síly a sounáležitosti, ale potlačovaný neklid a vnitřně bující agrese, kdy se bráníme jakémusi spoutání našeho já… tedy úplný opak kýženého stavu.
Smíření nelze dosáhnout donucením… donutit sebe nebo kohokoli lze k toleranci, či sebeovládání, ale k opravdovému vnitřnímu míru to nejde, to musí vycházet z nás samotných.
A jak tedy smíření dosáhnout? Není to vůbec jednoduché… i když vlastně je to úplně jednoduché… Klíčem je znát dobře sám sebe, žít v přítomnosti, věřit si a pracovat na sobě a dobrých vlastnostech. Pak to jde tak nějak samo… pak se umíte na kohokoli usmát, pochopit co ho trápí, umíte ho vyslechnout a vůbec nemáte problém s ním být v mírovém stavu.
Vlastnosti jako Mír a Klid jsou rády ve společnosti Lásky, Dobroty a Mírnosti (jak jinak když je to taky odvozenina od míru). Nicméně vnitřní síla, možná můžeme říct i odvaha, je naprostou nutností a k té vede vlastní sebeuvědomění. Uvědomit si sám sebe se vším čím jsme je vůbec prvním krokem k tomu umět se smířit… totiž ano dokud se nesmíříme se sebou samými, nepůjde nám to ani s nikým či ničím dalším. Tedy mít rád sám sebe takového jaký jsem, je jedna z nejdůležitějších věcí nejen vzhledem k sobě, ale i vzhledem k ostatním.
Mír s vámi, mír se mnou.