Začleňování mezi kosatky probíhalo zcela jinak než u tuleňů… Tuleni mě hned vzali mezi sebe a potřebovali mi  vysvětlit všechna možná i nemožná pravidla, dokonce si u mě předávali služby, dokud jsem se nenaučila všechno, co bylo pro soužití ve stádě potřeba. Kosatky si mě nevšímaly. .. No nebo skoro nevšímaly,  sem tam se se mnou někdo seznámil,  sem tam mi někdo oznámil, že se někde něco děje, ale zdálo se, že se to děje tak nějak náhodou… Tedy proti tvrdé tulení organizaci to byl chaos.

Několik prvních dní jsem se ostatních kostek stranila, v hlavě jsem měla stejný chaos, jaký se zdál být v kosatčím  společenství. A zdálo se, že kosatky to chápou a tak mě nechávaly na pokoji. Byl to zvláštní pocit. Z nějakého důvodu jsem čekala spíš posměch a machrování než něco, co vypadalo jako empatické pochopení. V mojí tvrdohlavé zatvrzelosti mně to došlo až po těch několika dnech. A právě jakmile mi to došlo, že něco je zřejmě jinak než si myslím a začala jsem se zajímat o okolí, začalo se okolí zajímat o mě.

Nejdříve nesměle, ale postupně, jak jsem se uvolnila, přistupovali i ostatní ke mně uvolněněji.  Bylo to pro mě zpočátku těžké, protože mezi tuleni jsem strávila dlouhou dobu a tam se skoro všechno řídilo nějakými pravidly. Tady se mě dokonce nikdo neptal na jméno, zatímco tuleni bez mého jména snad ani nemohli existovat. Přitom běžný život se tady zas až tak nelišil. Kosatky kupodivu jedly hlavně ryby… Stejně jako já, která jsem si to dala jako závazek, že nemusím jíst tuleně. Nejdříve mi to nepřipadalo nijak divné, protože ulovit tuleně je určitě docela dřina proti všudypřítomným rybám, ale časem mi to začínalo vrtat v hlavě. Říkala jsem si, že lov na tuleně musí být asi součást nějakých svátků nebo rituálů. V běžném hovoru nikdo tuleně nezmiňoval a tak mi bylo trapný se vyptávat. Nebo je nezmiňovali přede mnou.

Jakmile jsem se začala o kosatky více zajímat, ukázalo se, že zas takový chaos to není. Pravidla existovala i tady, jenže přirozeně jiná. Kosatky se nepotřebovaly intenzivně chránit a bránit, proto neměly nic jako povinná cvičení obranných formací. Taky nedržely hlídky. Jejich pravidla se týkala jen jejich vnitřních vztahů mezi sebou – byla zde jakási pevně daná hierarchie a právě podle ní byla na vrcholu funkce s přízviskem moudrá. Kosatka, která se dostala na onen post, byla respektována všemi a tím bylo dané její postavení. Nemusela poslušnost vyžadovat, a přesto ji dostávala. Kromě těchto pravidel týkajících se vnitřní struktury existovala ještě i celá řada různých výroků… nedá se říct, že to jsou pravidla. Protože nebylo možné je jakkoli vynutit. Přesto se jim nikdo nebouřil. A všichni je tak nějak převzali za své. Prostě jakási všeobecně uznávaná filozofie.

A právě součástí oné filozofie bylo respektování a jakési ztotožňování se s oněmi moudrými výroky. Takto to zní jaksi zamotaně, což ve skutečnosti – praxi vlastně ani není. Je to, jakoby všichni přemýšleli podobně. Vlastně z vnějšího pohledu to může být dost podobné jako u tuleňů, ale uvnitř to fungovalo jinak. Tuleni byli k tomu souladu nuceni z vnějšku. Uvnitř to pak občas bylo poznat. Jejich chování bylo jednotné pro vnější oko, ale mezi sebou se vlastně někdy dost hašteřili o naprosté malichernosti. Nebo byl uvnitř cítit jakýsi nesoulad, ale pro vnějšího pozorovatele (i když žádný vnější pozorovatel neexistoval) se hrálo jakési divadlo o jednolitém celku. Dokonce se někdy ani nehašteřili, i když spolu zásadně nesouhlasili a ono divadlo hráli i mezi sebou navzájem.

Kosatky se hašteřily docela často, ale pokud se začalo jednat, byly prostě jednotné. Chovaly se jako jedna… nějak jsem se tomuto porovnávání nemohla ubránit… jako kdybych pořád hledala důvody, proč existuje ona nevraživost mezi nimi.

Jednoho dne, poměrně krátce poté, co jsem k nim přibyla já, se konala jakási zvláštní událost… Řekli mi o ní dvě kosatky, které se se mnou skamarádily nezávisle na sobě. Mělo jít o nějaké vítání. Zapomněly mi říct, že se to týká mě osobně. No pochopili byste to ze sdělení:

„Ahoj, zítra je vítání, přijď tam taky!“

Nebo:

„Heleď a zítra je to vítání, tak nezapomeň přijít.“

Nic víc mi nikdo neoznámil… Sice to bylo poměrně brzo po mém nuceném příchodu, ale zas tak brzo abych si to spojila ne. Jen na dotaz, kde že to bude, mi popsali ono místo, a jak se tam dostanu. Asi nějak takhle:

„To nemůžeš minout, budou tam všichni.“

Inu zvědavě jsem se tedy plavala účastnit vítání. Byli tam všichni. I moudrá Orca. A zdá se, že právě ona měla při téhle slavnosti hlavní slovo. Ostatně ani já jsem nepředpokládala, že by to mohlo být nějak jinak.

Orca začala mluvit:

„Svobodné kosatky, mám tu čest přivítat mezi námi dva nové svobodné členy. Už se mezi námi nějakou dobu pohybují, zjistily, kdo jsme, kdo jsou ony a zdá se, že mezi námi nějakou dobu pobudou. Proto je tedy oficiálně vítám.“

Pak Orca promluvila v mojí hlavě jen ke mně: „Pojď se nám představit.“ Zaskočilo mě to, ale tedy vyplula jsem z davu a připlavala k Orce do otevřeného prostranství. Netušila jsem, co o sobě mám říct, a tak jsem rozpačitě mlčela. Orca mě pobaveně sledovala a já byla stále více na rozpacích… Nemůžu přece říct, že jsem tam proto, že původně mě chtěli sežrat, ale nečekaně jsem se proměnila taky na kosatku a tak můžu sledovat svůj původní cíl, urovnat jejich vzájemnou válku. Že jsem původně byla tuleň, jsem si nějak netroufala říct, ani nevím proč. Pravděpodobně to stejně všichni věděli. A tak jsem zvolila jakousi okecávačku:

„Já… jsem tady… totiž.. přidala jsem se k vám tak nějak náhodně, jak asi všichni víte. Moc ráda vás všechny poznám, chtěla bych se nějak zapojit a prostě poznat, jak to tady funguje…. Zajímají mě různé kultury a teď jsem tady mezi váma, tak se těším na nové zážitky… ehm…“ Tak nějak v tomto duchu zněla celá moje „řeč“. Orca se potutelně usmívala a po dokončení posledního „ehm“ mě prostě nechala odejít zpět do davu.

Na druhou kosatku jsem v tom stresu skoro zapomněla, takže její objevení se uprostřed mě zaskočilo a překvapilo. Byl to krásný velký kosaťák. Nebo jak se správně říká kosatím klukům 😉 Sebevědomě se představil jako Kery. Ale dodal, že někteří ho mohli dříve znát spíše jako Willyho. Myšlenka na kosatku Willy mě pobavila… zase to bylo takové propojení do mého světa. Pak už jen Kery poděkoval za přijetí a omlouval se za dobu, kterou strávili všichni péčí o něho. To mě zaujalo … zřejmě byl nějaký zraněný, pomyslela jsem si. Jenže žádné viditelné zranění jsem nikde neviděla. Připadalo mi to divné, ale nebyla zrovna možnost zjistit víc. Tím Kery skončil a odplul ze středu.

Orca se chvíli jen dívala na všechny kosatky kolem ní, pak si pro sebe kývla a řekla:

„Tímto přeju našim dvěma novým členům, ať najdou to, co hledají. Stejně jako my všichni.“

Ozvalo se sborové souhlasné zamručení a kosatky se začaly rozplavávat, nebo tvořily malé hloučky a povídaly si.

A já se zamýšlela nad tím, co asi všechny kosatky hledají.

 

Pokračování příště 😉