Probudil mě nečekaný dotyk vlhkého čumáku… Wiseova čumáku… jen se tak na mě díval a pak pronesl něco, čemu jsem nerozuměla:

„No, myslel jsem, že máme ještě jeden den.“

Nechápavě jsem zamrkala… zdálo se mi, že mám divný pocit v celém těle… vlastně už to že mě probudil, bylo dost divné, to nikdy před tím neudělal… ještě v polospánku odpovídám:

„Cože? Proč bysme neměli.“

„Zdá se, že se vracíme k tuleňům.“ Odpověděl Wise a podivně mu blýskalo v očích.

„Ale proč?“

Odpovídám a chci se postavit… divný pocit v těle se přeformoval v hodně divný, hlavně hodně nezvykle zavalitý pocit a já jsem si konečně zděšeně uvědomila, že nejsem vlčice. Zmateně jsem se dívala dolů na něco, co ještě večer byly tlapy a teď to vypadá jako tulení ploutve… no zkrátka postavit se nešlo ani náhodou, protože prostě nebylo na co…

„Naštěstí jsme se neuložili zas až tak daleko, to zvládneš.“ Povzbudivě na mě mrknul Wise a chystal se otočit…

„Počkej, počkej… jak zvládnu, co zvládnu? Proč je ze mě tuleň??“

„To se ptáš správně, ale špatné osoby…“

„No a koho se mám zeptat?“

„Sebe?“

„Jak sebe?“

„Aha… tak ty to pořád nevíš… no dobrá tak… hm… no dobrá tak pro tuhle chvíli asi bude potřeba malá nápověda.“

Začínám tak trochu zuřit… „Tak malá nápověda, jo? Co nevím!“ Slyším se, že už docela nahlas štěkám… nebo co to tuleni vlastně dělají… je to jedno protože komunikace probíhá stále v mysli, ale tak nějak to tomu dodává víc síly.

„No přece, že to na co se změníš je tvoje volba a kdy samozřejmě taky…“

„Ale vždyť jsem se změnila ve spánku! Teď se mi dokonce ani nic nezdálo, nebo o tom nevím a už vůbec nevím o tom, že bych po včerejšku toužila být zatraceným tuleněm!!!“

Wise mě pobaveně sleduje, na chvíli skloní hlavu k zemi a nakloní ji na stranu… pak vesele mrkne jedním okem…

„No nápovědu jsem ti dal… asi byla příliš velká…“

„Prosím?? Velká??“

„Jo. Přestaň se vztekat a pojď už, takhle nikam jinam než zpátky nemůžeš… a cestou přemýšlej o své původní otázce… odpověď na ni víš jen ty… já ji tak maximálně můžu tušit.“

„Souvisí to s hledáním toho, kdo jsem?“ Odpovídám po chvíli uraženého supění, kdy se namáhavě plazím směr tulení pláž…

„No vidíš… pohyb ti prospívá.“ Odpovídá Wise, aniž by se otočil…

Zuřivě hledím na jeho záda… a promítám si myšlenky z večera… bylo mi tuleňů líto… a zároveň jsem měla pocit, že by prostě mohli něco dělat… něco jiného než jen tupě se nechat terorizovat a bojovat… být já na jejich místě…

„A sakra… asi… asi tam mám nějaký úkol…“

„Co blbneš, kdo by ti ho asi tak dal?“ Směje se Wise, ale hned zmlkne… „Tak úkol?“

„No… asi jsem si ten úkol dala sama…“ dochází mi tak nějak za pochodu… „Jenže ne úplně vědomě…“

Wise nic neříká a dívá se před sebe směrem k moři… stojí na vrcholku duny, na kterou se snažím vydrápat za pomoci neohrabaných ploutví… Po chvíli ticha pokračuju:

„Tohle, tohle by se nemělo dít… ne tady, neměli by spolu bojovat… musím jim ukázat, že jsou i jiné možnosti.“

Wise pomalu otočil hlavu a podíval se mi zpříma do očí… zkoumavě si mě prohlížel… jako by mohl vidět do mojí hlavy… což, když se nad tím zamyslím, tak asi mohl… ten pohled jsem nevydržela  a uhnutí očima jsem zamaskovala za to, že jsem „zakopla“. Když jsem se odvážila na něj znovu pohlédnout, měl na tváři úsměv… a ten úsměv zněl soucitně… vím, že je divný, že říkám, že zněl…. Úsměvy nijak nezní, ale vypadají, jenže tento tak prostě zněl…

„Pojď, už jsme skoro tam.“

A skutečně jakmile se mi podařilo vystrčit hlavu nad vrcholek duny, mohla jsem vidět tulení stádo na jejich pláži. Právě se probouzeli, jak se zdálo… tedy stráže samozřejmě byly bdělé, ale stejně jako včera hlídali jen moře.

„Co jim řekneme?“

„Pravdu přece. Máš tam úkol, ne?“

„Ale já myslím o tom, kdo jsem, kde jsem se tady vzala, když včera tady s tebou byla vlčice…“

„No vždyť…. Ber to jako další nápovědu.“ Uchechtnul se Wise.

„Nápovědu…. Já se z tebe zblázním.“

„Ale kdepak… to už nestihneš.“

Raději jsem přestala přemýšlet, co se mi Wise snaží naznačit a soustředila svůj pohled dolů…. Zdá se, že nás konečně zaregistrovali a tak jsme se vydali směrem k nim… Wise pomalu… já jak nejrychleji to šlo… musel na nás být dost komický pohled. Tuleň Představený se nám vydal naproti.

Nakolik můžu posoudit tulení mimiku, tak nevypadal moc překvapeně… to překvapilo mě.

„Tak jsme tady zpátky, docela rychle, co? Tadyhle bývalá Vlčice u vás prý má nějaký úkol…“ Zavtipkoval Wise hned na úvod. Představený jen vážně kývnul a podíval se na mě.

„Jakpak ti budeme říkat moje milá? Bývalá vlčice určitě ne… Zatím nevíš, kdo jsi, viď? Tak pro nás tedy budeš Žlutá.“

„Žlutá?“ Divím se.

„No jsi jediná se žlutě skvrnitým kožichem…“

Zkouším se nějak otočit, abych viděla alespoň kousek ze svého těla, jediné místo, které se mi podařilo zahlédnout, bylo těsně nad ocasem. A opravdu žlutý podklad s tmavými skvrnkami… kožich, který patří mláďatům tuleně středomořského… jak příznačné mít barvu zrovna mláděte, říkám si v duchu. Taky přemýšlím, jak se tahle barva na mě dostala, když zdejší tuleni nejsou barevně podobní těm středomořským… přestože žijí v podobných podmínkách.

Wise se z ničeho nic ke mně přitočil, dotkl se čumákem mojeho čela, zamumlal:

„Tak ať se ti daří, moje Žlutá a Vlčice! Ještě se uvidíme.“ Rychle kývl na Představeného, otočil se a svižným klusem zmizel za dunou.

Chtěla jsem zavolat něco, jako „počkej, přece takhle nezmizíš…“ Ale v tu chvíli se mě dotkl Představený a ukázal směrem k ostatním tuleňům a povídá:

„Pojďme, představím tě, ukážu ti, jak to u nás chodí a můžeš nám pomoct. Hlavu vzhůru jsme celkem veselá skupina… nežijeme jen trablema, i když i těch je dost.“

A tak jsem se stala součástí tuleního stáda v Mlžno-horském moři.

Pokračování příště 😉