4. Vodní prozření

///4. Vodní prozření

4. Vodní prozření

Lesem jsme postupovali stále zvolna z kopce… jakoby se zdálo, že jiný směr tady ani neexistuje. Stromy se měnily… myslela jsem si, že už jsem viděla ty nejstarší stromy nahoře, ale to jsem se pletla… stále starší a starší stromy vždy chránily malé paloučky. Přestože stromy byly viditelně mnohem starší, nebyly tak impozantní jako jejich bratranci více nahoře.

Paloučky mě na první pohled moc nezaujaly, ale když jsme u jednoho z nich zastavili, došlo mi, že to jsou něco jako jídelny… Byli jsme na místě. Přímo přede mnou, byl palouček obklopený ovocnými stromy a keři. Pokud jste se posadili do trávy, na většinu plodů jste celkem pohodlně dosáhli a prostě si stačilo vybrat. Jednalo se o plody známé i neznámé, ale všechny nádherně vypadající.

Zadumaně jsem se ohlédla po vlkovi, co se nejmenuje Wolfie ani Antracit a ani Black… povzbudivě na mě kývl, ať si posloužím a začal odbíhat. Zmocnila se mě v tu chvíli panika, že mě můj průvodce opouští…. A okamžitě jsem se v myšlenkách zeptala:

„Kam běžíš? To mě tady necháš?“

Vlk se jen trochu pootočil a za pohybu mi odpověděl: „Co blázníš? Jdu si jen na nějaké maso… Až se vrátím, zajdeme spolu k vodě. Zatím se obsluž… Jo a doporučuju zkusit čokoládovník.“

„Čokoládovník?“ Pomyslela jsem si a hned se rozhlídla, co by to tak mohlo být… no nebylo moc těžké ho identifikovat… tmavě čokoládovou barvu měly plody jen jednoho polokeře. Začala jsem ale ochutnávat z opačného konce paloučku s tím, že čokoláda bude bezva tečka.

No tedy pokud se tam pro množství jídla vůbec dostanu. Dostala jsem se, ale až totálně plná a tmavě čokoládové plody jsem pečlivě uložila do kapes tak nějak na cestu. Pak jsem jen zadumaně sledovala místo, kde mi z pohledu zmizel můj vlčí průvodce. Trochu jsem mu záviděla jeho svobodu a suverénost… I když je to tak nějak divné, protože jsem se nikdy vlastně necítila více svobodná než právě teď… jen on prostě neměl žádná zavazadla, boty ani nic podobného svazujícího. Zrovna, když jsem přemýšlela, jestli se vrátí brzo, tak jsem ucítila, že se na mě dívá z úplně druhé strany… „To je celý on, pořád nějaký překvapení…“ Řekla jsem si.

„Překvápka nekončí.“ Ozvalo se mi v mysli. „Vstávej a poběž za mnou… uvidíš něco neskutečného.“

„No bezva, necháš mě tady se přecpat a teď mám běžet?“

„Je to jenom kousek.“ Odvětil a mizel svižným klusem.

„Co se dá dělat.“ Pomyslela jsem si a vyběhla v jeho stopách… plody čokoládovníku mě tlačily v kapsách, ale břicho mě kupodivu nijak netížilo…  asi je dost rozdíl nacpat se ovocem a gulášem.

Můj zatím nepojmenovaný vlk běžel po mechem porostlé cestičce, která s každým uběhnutým metrem byla hustěji a hustěji mechovitá… zní to dost divně, ale vystihuje to úplně přesně. Víc různých druhů mechů, větší vrstva, zelenější zeleň, vyšší vlhkost… prostě mech, mech a ještě jednou mech… Dokonce i mech na stromech, mech visící ze stromů… Skoro by se člověk bál, ale kupodivu to působilo spíš uklidňujícím dojmem…

„Možná to je tou hudbou“ pomyslela jsem si… a až pak jsem si uvědomila, že to je zvuk vody…různé proplétající se melodie, potůčků, kapání, šumění a všech možných zvukových projevů vody. Slibovalo to zajímavou podívanou… Ale to, co jsem uviděla, bylo neskutečné… opravdu. Nedá se to popsat.

Za mechovou branou byl celý komplex vodních dílek, stvořených přírodou… nechápala jsem, odkud voda teče kam, kde proud začíná a kde končí… Chvíli mi trvalo identifikovat, že zdrojem vody zřejmě bude nějaká přírodní nádrž ve skále, napájené buď nějakou říčkou někde nahoře, nebo prostě deštěm. V pozadí celé podívané byla tedy vysoká skála s onou vnitřní nádrží a jak jinak, porostlá mnoha druhy mechů… ale i různými rostlinami s listy velkými i malými, celistvými i členitými, všech odstínů zelené a sem tam i červené.

Voda tekla nejdříve po mechovité skále, ale brzy se rozdělovala do nezarostlých kanálků, které se rozdělovaly a rozváděly ji po obvodu celého údolíčka a to v různých výškových úrovních. A tady začínal ten koncert – stromový samozřejmě… tedy vlastně stromovo-kamenný. Útlé, ale i na pohled velmi pevné stromky se stříbřito-černě mramorovanou kůrou, obrostly skalní výčnělky na těch správných místech, z větví vytvořily koryta, porostly skalní pilíře a vytvořily viadukty, nechávaly vodu téci, silně proudit nebo jen odkapávat, podle toho pro koho bylo které napajedlo určeno a v jaké bylo výšce. Zdálo se, že voda se chová proti zákonům fyziky a teče i vzhůru… A tohle bylo po obvodu celého údolíčka velkého tak, že by se na něj vlezlo pohodlně menší stádo slonů a rozhodně by se nikdo nemusel bát, že tam budou jako sloni v porcelánu.

Na jednu stranu navíc svítilo sluníčko a voda tak zářila jakoby uvnitř ukrytým světlem zatímco všudypřítomná okolní mlha hýřila všemi barvami duhy. Všechna ta protékající voda nakonec mizela v kamenných prohlubních a pokračovala ve své pouti někde pod zemí. Vedle jedné této jámy jsem stála a s otevřenou pusou zírala na tu nádheru kolem.

„Věděl jsem, že tě to uchvátí.“ Mě vytrhlo z mého zírání.

„Ó, žádná jízlivá poznámka.“ Poznamenala jsem.

„Ale no tak… já přece takový nejsem… tedy ne pokud to není nutné. Tak si vyber, kde je to pro tebe pohodlné a osvěž se… proto tu nakonec jsme.“ Pokračoval mentorsky.

Povzdechla jsem si, sundala krosnu a sklonila se k „potrubí“, které tady asi bylo speciálně kvůli mně.

„Možná, ano.“

„Co?“

„Možná, tady je speciálně kvůli tobě.“

„Cože? Nesmysl, vždyť už tu musí být kdovíjak dlouho, a já tu jsem teprve dva dny…“

„No možná doteď nemělo žádný smysl, že tu je a až teď s tvým příchodem ho získalo. Víš to, že se někde objevíme a používáme věci kolem, naše okolí mění, dostává to náš otisk, dáváme našemu okolí smysl k existenci. Máloco nebo málokdo existuje jen pro sebe, téměř všechno má smysl až tehdy, když je to tady pro druhé.“

Přistihla jsem se, že znovu zírám… na… Wise.

Usmál se a neříkal nic.

Pokračování příště 😉

Velmi děkuji kamarádce Janě Crhové za poskytnutí fotografie… Jana tam totiž taky byla a narozdíl ode mě s sebou měla foťák

By | 2015-08-24T22:01:06+00:00 Únor 25th, 2015|Mlžné hory|1 Comment

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

One Comment

  1. Gabriela Schäfer 25.02.2015 at 07:40 - Reply

    zivot je cesta a stesti ma kdo mlzne hory zna….

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: